Slovenský houslista už dosti pokročilého středního věku Juraj Čižmarovič si minulý týden před svým vystoupením s Českou filharmonií postěžoval, že je to po desetiletích jeho koncertní činnosti vůbec poprvé, kdy bude hrát v Praze. Ale ani doma na Slovensku jeho bilance nevypadá o mnoho lépe, a tak většinu času zaplnil zájezdy do zahraničí. V této souvislosti charakterizoval svou národnost jako slovenskou, ale svoje občanství jako evropské.
A máme tady námět k velmi aktuálnímu zamyšlení. Podle toho, co nám dnes a denně předkládají naše média, naše veřejnost žije politicky převážně ze žabomyších problémů, které končí na hranicích České republiky – pokud se dokonce netýkají pouze jejího hlavního města jako zrovna teď. Kousek za Chebem či Mikulovem už nejenže nikoho nezajímají, ale dokonce tam o nich ani nevědí.
Podobně se dá říci, že zase jen málokdo u nás věnuje pozornost i poměrně dostupným informacím ze širého světa a v té oblasti vzbudily u nás zájem hlavně uniklé diplomatické informace – obsahující převážně osobní klepy. Méně nás zajímá, že například u našeho nejbližšího evropského partnera Německa nastal dosti prudký vzestup průzkumových procent tamější Strany zelených. Její česká alternativa – jak víme – zaznamenává pravý opak, zřejmě jen proto, že bereme daleko vážněji nějaké její vnitřní osobní rozpory než nadnárodní a nadstátní program, jímž se ze všech našich stran nejvíce přibližuje obecné problematice zasahující nejen naši republiku, ale celý světadíl ba i celé lidstvo.
Evropanství vyžaduje především změnu myšlení každého z nás, abychom nenahlíželi na věci pouze z našeho pískoviště, na němž si stále s nesmírně vážnou tváří plácáme své bábovičky a do jejichž nicotnosti i po eventuálním návratu z ciziny brzy opět zabředáváme.
Přiznám se, že to nepociťuji vůbec jako nějakou újmu, ale jsem naopak do jisté míry hrdý na to, když moje příspěvky v relaci Čro 6 jsou zpravidla zařazovány až po odeznění tak zvaně aktuálnější problematiky. Přišel jsem na to, že v systému našich hodnot je to naprosto logické. Právě proto se však záměrně a uvědoměle snažím, abych obraz našich denních událostí rozšiřoval hlouběji historicky a šířeji filozoficky i kulturně.
Jsem totiž přesvědčen, že jedině takto se můžeme přiblížit myšlení evropskému, které bude nezbytnou podmínkou našeho příštího integrovaného občanství. To jedině nás také může uchránit od příšerné bezmoci, jakou jsme my starci zažili v roce 1938, kdy se naše vnitřně dobře uspořádaná republika ocitla naprosto sama uprostřed nepřátelského nebo přinejmenším lhostejného okolí. A to jsme byli územně o hodně větší než dnes s obyvatelstvem o třetinu početnějším, byť právě u té třetiny občanů byl značně problematický jejich vztah ke státu, v němž po dvacet let žili.
Jestlipak dokážete spočítat, kolik procent půlmiliardového evropského obyvatelstva reprezentuje deset milionů obyvatel České republiky? Odpovím raději negativně, neboť je to názornější. Ano, je to tak – 98 procent evropských obyvatel žije někde jinde než u nás. Samozřejmě, každý jiný stát a národ má své domácí problémy, které více či méně nadřazuje těm společným evropským. Různé národy jsou také historickým vývojem a domácí propagandou natolik zpracovány, že ani po letech třeba Francouzi a Němci nedokážou dát dohromady společnou učebnici dějepisu 20. století. Ostatně nejde jen o století dvacáté, zkuste přesvědčovat Francouze o tom, že Napoleon Bonaparte byl bezohledný dobrodruh a svým myšlením i konáním se příliš nelišil od Adolfa Hitlera, jehož zločinnost už aspoň většina jeho německých krajanů uznala, ačkoliv jejich blízcí předkové se ještě mohli pro Hitlera ukřičet nadšením. Němci také možná více než Francouzi poznali přímo na vlastní kůži a na svém území důsledky činů svého šíleného vůdce.
Na druhé straně, čím více budeme své české politické myšlení přelaďovat do širšího okruhu evropských zájmů, tím pečlivěji musíme v sobě střádat a uchovávat to, na co jako Češi máme mít monopol – to je hlubokou znalost naší vlastní historie a kultury i naši trvalou sounáležitost se zemí, v níž jsme se narodili a jejíž hluboké povědomí bychom měli zanechat i v duších svých potomků.
