Začátek druhé světové války před jednasedmdesáti lety nastartoval nejen světoborné politicko-historické změny, ale i jisté neblahé zvyklosti právní. Například dříve samozřejmé vyhlašování války jednoho státu druhému bylo tentokrát zachováno jen napolovic. Když 3. září 1939 vyhlásily válku Německu jen dvě evropské západní mocnosti, tak v té chvíli už hitlerovské německé hordy bez vyhlášení války hnaly Poláky na Východ. Tam jim rovněž bez nějakých formalit vyběhly vstříc jednotky sovětské a Polsko tak bylo definitivně zbaveno své samostatnosti.
Trochu si v této stanici uzurpuji právo nemluvit o těchto historicky významných událostech jen podle toho, co jsem si o nich dodatečně přečetl, ale využívám jinak pochmurné příležitosti svého vysokého věku k tomu, abych strohá fakta poněkud oživoval osobními zkušenostmi z té doby. Přitom mi nejde o to, abych zde líčil svoje tehdejší emoce, které i mne, jako každého synka z dobré české rodiny, nutně ovládaly, ale spíše abych zdůraznil určitá nesporná fakta, na něž se někdy zapomíná a dává se přednost věcem historicky možná méně důležitým.
Tak například určité nepřesnosti v posuzování tehdejší situace se teď nedávno vytrvale opakovaly v opětné diskusi o Mašínech, když se jejich činnost porovnávala s tím, co dělal jejich vojensky založený otec o deset let dříve – tedy za války. Ať si nějaké archívy vykládají cokoliv o tom, kolik Čechů bylo ochotno udávat gestapu své české spoluobčany, atmosféra ve společnosti byla tenkrát absolutně jiná, než v letech padesátých, kdy teror na Češích do značné míry vykonávali sami Češi. Zkrátka první totalita byla u nás hlavně střetnutím národností, kdežto druhá střetem ideologií a rozporů v našem národním charakteru. Zdá se mi, že toto si stále plně neuvědomuje Ústav pro studium totalitních režimů, který má od samého začátku své činnosti sklon soustředit se více na onu druhou totalitu, zatímco podstatný rozdíl v chování Čechů za totality první mu poněkud uniká.
Už sama podstata první republiky byla narušována neblahými vztahy Čechů s jejich neúnosně velkou německou menšinou. Prakticky od samého začátku našeho samostatného státu, který jsme opravdu za svůj považovali jen my Češi, právě tento národnostní rozpor určoval do značné míry dění v této zemi. Ten pak zcela logicky určoval i naše české myšlení až do konce druhé světové války, kdy věci byly drasticky vyřešeny takzvaným odsunem. V mysli mnoha starších Čechů i sudetských Němců se etnická nevraživost udržela až do dnešních dnů a je, jak víme, stále zdrojem různých diskusí. Stručně řečeno, jakékoliv srovnávání českého chování a myšlení ve dvou totalitách je nesprávné a ani ve zmíněném ústavu k ničemu nevede, respektive nepovede, dokud se k věci nepřistoupí ze správné strany.
I druhou světovou válku tedy Češi samozřejmě brali z pozic svého odvěkého nepřátelství k Němcům. Rychle zapomněli na Slováky, kteří pod vedením svých víceméně fašizujících předáků přijali od Hitlera benevolenci jakéhosi pseudosamostatného vazala Německa, za což ochotně zaplatili svými vojenskými jednotkami, které mu dali k dispozici, i prováděním protižidovských opatření, která od nich byla požadována.
Situace Čechů byla zcela odlišná. Jednak tu byl, jak již řečeno, onen víceméně instinktivní protiněmecký odpor, na rozdíl od Slováků, kteří měli takto v sobě zabudován odpor k Maďarům. A pak zde bylo v našem případě cosi, co se sice nějak vysvětluje, ale možná že ne docela úplně. Mám na mysli veledůležitý fakt, že Češi nemuseli za německé válečné cíle narukovat. Vykládá se to zpravidla tím, že Němci potřebovali české muže především k tomu, aby udržovali v chodu zdejší rozvinutý válečný průmysl, ale často se hovoří i o tom, že se Hitler na frontě dokonce bál české nespolehlivosti a neposlušnosti. Ale to už mohou být argumenty velmi nejisté.
Nepopiratelným a poměrně málo zdůrazňovaným faktem však zůstává, že Češi nebyli zabíjeni v bojích, nýbrž ve vězeních a na popravištích, případně v zahraničním odboji, což přece jen asi nepřineslo takové ztráty, jaké by byly spočítány při jejich přímé účasti na frontách. To by zde asi mnozí dnešní žijící Češi nebyli, protože jejich otcové a dědové by se možná z války nevrátili. Takto, uvážíme-li, že ani spojenecké nálety a případné vojenské akce na našem území mnoho našich životů nestály, můžeme předpokládat, že český národ paradoxně utrpěl druhou světovou válkou možná menší ztráty než válkou první.
Mnohem vážnější ztráty pro národ patrně znamenalo několik etap trvalých emigrací. Ty sice nezbavily odešlé Čechy přímo jejich životů, ale ve většině případů připravily o češství hlavně jejich děti, které se dnes možná česky ještě domluví, ale naší zemi už nepatří ani neslouží. Jejich další potomci jsou pak v cizím prostředí ztraceni naprosto.
Takže události před jednasedmdesáti lety zahájily dlouhodobý proces, který jsme sice šťastnou hrou náhod jako národ přežili, ale přímými následky těch dějů jsme byli připraveni o značnou část nejen odborné, ale i etické elity, která nám dodnes citelně chybí.
