Prvořadou pražskou kulturní událostí je bezesporu uvedení Čapkovy hry Věc Makropulos ve Stavovském divadle. Kritika se ovšem shoduje v tom, že tou událostí není interpretace textu Karla Čapka z roku 1922, ale supermoderní pojetí světově proslulého režiséra Roberta Wilsona, jehož k této jeho třetí pražské exhibici přivedla mezzosopranistka Soňa Červená, která se nyní ve Wilsonově inscenaci sama ujala hlavní role operní divy Emílie Marty, zde ovšem v činoherním podání.
Úkolem tohoto příspěvku není rozmnožovat divadelní kritické úvahy o tom, co Wilson z Čapkovy hry udělal, kolik to všechno stálo peněz a má-li takovéto prý do jisté míry zneužití původního textu k samolibé režisérské exhibici nějaký smysl. Jakožto politický komentátor, který se snaží hledat a často i nachází podněty v záležitostech zdánlivě ryze kulturních, jsem po shlédnutí onoho téměř varietního představení Věci Makropulos našel mnohem víc důvodů, abych se zamyslel nad původním smyslem Čapkova téměř devadesát let starého textu, než ve mně před pár lety vyprovokovalo sice korektní, ale jinak nemastné neslané uvedení této hry v Divadle Na Vinohradech.
Především jsem podrobně porovnal původní text hry s tím, co z něho zbylo pro ono Wilsonovo představení, jak to velmi záslužně zachytila výborná brožurka vydaná k této příležitosti. Zjistil jsem, že to není tak hrozné, jak sýčkovaly dvě renomované recenzentky v novinách, a že to, co se teď na jevišti Stavovského divadla i formou různých šaškáren říká, z Čapkova textu bohudík zachovává myšlenkově klíčové pasáže.
A právě tomuto svému podrobnému studiu Čapkova textu vděčím za to, že jsem teprve nyní plně pochopil, že hlavním tématem hry není nějaký dávný spor mezi dvěma rodinami o majetek, ale především úvaha o tom, co by se mohlo stát s kteroukoliv lidskou bytostí, kdyby bylo dosaženo toho, s čím se často setkáváme s jakožto nejvyšší metou lékařské vědy usilující o co největší prodloužení lidských životů.
Dlouho jsem myslel, že tento nápad vzešel výhradně z Čapkovy geniality, ale dočetl jsem se, že s něčím podobným vyrukoval i Balzac a Wilde, hlavně však také George Bernard Shaw ve svém díle příznačně nazvaném „Zpět k Metuzalémovi“, které vyšlo těsně předtím, než byla uvedena Věc Makropulos. V předmluvě ke své hře Čapek toto Shawovo dílo bere na vědomí, ale konstatuje, že slavný britský spisovatel a jeho přítel dochází k závěrům právě opačným než on sám. Podobně jako to vidíme leckdy i my dnes, Shaw v možnosti žití po několik stovek let nachází ideální stav lidstva, jakýsi budoucí ráj. Čapek proti tomuto optimistickému pohledu staví svou zdánlivě pesimistickou verzi, která dává přednost tehdy průměrnému věku šedesáti let, možná jen o něco prodlouženému, před onou vizí několika staletí, neboť délka života, jíž se lidé podle zákonů přírody běžně dožívají, by měla bohatě stačit k naplnění jejich hodnotných tužeb a možnosti uplatnění.
Nu a zde teprve v plném rozsahu pochopíme smysl oné klíčové postavy Věci Makropulos Emílie Marty, narozené v roce 1585, která se tehdy v době vzniku Čapkova díla měla dožít pod různými jmény 337 let.
Zde bylo nutné vymyslet příčinu toho zázraku. Čapek si pro to vybral Pražský hrad, kde jeden z laborujících kouzelníků na dvoře Rudolfa II. jménem Hieronymus Makropulos přinesl císaři specielní lék na přibližně třísetletou dlouhověkost. Rudolf se však najednou zalekl možnosti, že by ten lektvar měl vyzkoušet přímo na sobě a poradil Makropulovi, aby recept uplatnil nejdříve na své dceři. Nu a Čapkovi jeho umělecká licence umožnila, že to vyšlo, Makropulosova dcera uplatnila ve svém nekonečném životě vysoké pěvecké nadání, které přivádělo k nadšení posluchače ještě do začátku 20. století.
Ona sama však v naší době už naprosto podléhala nudě a lhostejnosti z věcí, jejichž plnou krásu mohla zažít jen ve svém mládí. Přesto však, když pocítila, že i po onom dlouhověkém zázraku se blíží její smrt, velice zatoužila si svůj život zopakovat. Chybí jí však onen zázračný recept, a když jej složitou cestou nalezne, přece jen ho raději nabídne několik lidem, kteří ji v té chvíli obklopují. Všichni nad přijetím váhají a jedna mladá dívka dá ten pergamen na svíčku, čímž recept na nesmrtelnost zničí.
Čapek ve zmíněné předmluvě prohlašuje toto svoje řešení za optimističtější, než je řešení Shawovo. A to ponechává bez povšimnutí, co by si svět počal s takovým množstvím starců, kteří se už dnes jen při mírném zvýšení onoho tehdy průměrného šedesátiletého věku stávají značným problémem.
Buďme tedy vděčni lékařům a jiným vědcům, že pomáhají tomu, aby se valná většina lidí dožila aspoň o jedno či dvě desetiletí prodlouženého věku a nepřekročila tak meze jeho přirozenosti. Čapek tím – jak se moudře praví v oné brožurce k současnému Wilsonovu představení – prozrazuje svoji filozofii jakési smysluplné obyčejnosti a odvahy k definitivní konečnosti opravdu naplněného, byť jen průměrně dlouhého lidského života.
Komentář Jiřího Ješe pro Český rozhlas 6
- Věc Makropulos autor: Lucie Jansch, zdroj: Národní divadlo http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/22/2110/210997.jpg
- Věc Makropulos autor: Lucie Jansch, zdroj: Národní divadlo http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/22/2110/210998.jpg
- Věc Makropulos autor: Lucie Jansch, zdroj: Národní divadlo http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/22/2111/211006.jpg
