Jiří Ješ strana 3 z 5

Známé události okolo přemístění Muchovy monumentální Slovanské epopeje do Prahy jen potvrdily názor některých publicistů a kunsthistoriků, že toto dílo z hlediska ryze uměleckého patří spíše na periferii našeho kulturního dědictví než do jeho centra. Není to vůbec názor nový, vždyť už několik let po dokončení Slovanské epopeje – tedy ve třicátých letech minulého století – si musel Alfons Mucha vyslechnout sžíravou kritiku tohoto svého díla od veršujícího malíře Vlastimila Rady, který té satiře dal zpěvní formu. Našel jsem tu krátkou písničku ve svém archivu a žasl jsem nad její aktuálností:Žijem v důmění, žeť věru není,nad pořádné velké umění.Hektar plátna a samý Slovan,když je na něm vymalován.

Na hlavním nádraží v Olomouci jsem minulý týden zažil zajímavou scénku, která jako by přímo zapadala do diskuse probíhající právě toho dne v Lidových novinách. Chlapeček nejvýš devítiletý se na chvíli oddělil od skupiny svých vrstevníků a několika rodičů a šel se projít po nádražní hale. Při té obchůzce zahlédl v prodejně tisku titulek nějakého bulváru, a protože už uměl číst, přišel za chvíli sdělit svým spolucestujícím, co nového se dozvěděl. Byla to prostá věta: „Langerová má novou milenku.“

Jedna z nejčastějších výtek vůči nové Nečasově vládě po oznámení jejího personálního složení spočívala v tom, že tam není žádná žena. Zamýšlím se nad tím, jak by se změnila kvalita vládnutí v České republice, kdyby tam jako v minulých vládách nějaká žena seděla. Bylo přece jasné, že třeba paní Juráskové sedí za zády pan Šnajdr či paní Kopicové některý z jejích mužských náměstků, nebo když paní Kovářová po prvotním přiznání svých jistých erotomanských sklonů se začala politicky chovat stejně jako většina exponentů ODS.

Už delší čas jsme přesvědčováni, že Nečasova vláda považuje za jeden ze svých hlavních úkolů potírání korupce, která – jak se stále dovídáme, ovšem zpravidla bez bližších konkrétních údajů – zaujímá ve světovém měřítku místo vysoce nadprůměrné. Nastupující ministři se tváří, že ve svém následujícím čtyřletém funkčním období dokážou udělat alespoň něco ke zmírnění této ostudy a lidé se tomu snaží věřit.

Po absolutoriu dvou letních čistě českých svátků má konzument našich médií pocit stejného přesycení jako po mezinárodně obecněji přijímaných Vánocích či Velikonocích. Když jsem si na tu přemíru monotematičnosti letos v dubnu trochu unaveně stěžoval, byl jsem dvěma křesťankami obviněn z ignorování základů veškeré euroamerické morálky a kultury spočívající prý výhradně v křesťanské víře. Přiznám se bez mučení, že spíše vyznávám Kantovy kategorické imperativy o hvězdném nebi nade mnou a mravním zákonu ve mně, kdy hlavní potřebou společnosti musí být trvalý mír neohrožovaný zbytečnými spory, mimo jiné i náboženskými.

Celý minulý týden jsem strávil na jedné velké lodi spolu s téměř čtyřmi tisícovkami turistů a posádky z celého světa. Prosím za prominutí, že tomuto zcela mimořádnému zážitku věnuji i své první letošní prázdninové zamyšlení – ovšemže trochu i s přihlédnutím k politickému zaměření této relace.

Od počátku své rozhlasové komentátorské činnosti dostávám mnohostránkové analýzy od jednotlivých i sdružených psychologů a psychiatrů, které se zabývají osobností Václava Klause. Vrátil se k tomu v nedávném televizním pořadu i známý Klausův kritik Martin Jan Stránský, povoláním neurolog s dlouhou praxí v Americe, kandidovaný stranou Věci veřejné na příštího ministra zdravotnictví. Kupodivu však i jeho dnešní charakteristika osobnosti současného prezidenta republiky utkvěla převážně na tomtéž, co zdůrazňují i ony zmíněné práce jiných odborníků. Klaus je pro ně především člověk se silně vyvinutým narcisismem, což podle slovníku cizích slov má být chorobná sebeláska spojená s určitým druhem sobectví. To prý v sobě ztělesňoval i krásný staročeský bájeslovný chlapec Narcis, který se sám do sebe zamiloval.

Když mi bylo asi deset let a měl jsem už v sobě vybudován jakýsi pojem o závislosti lidského života na čase, přemýšlel jsem o tom, zdali se mohu dožít přelomu století, a v tomto případě dokonce tisíciletí. Tenkrát jsem ještě nevěděl, zdali ten přelom nastane l. ledna roku 2000 nebo až o rok později. V každém případě to mělo přijít až dosti dlouho po mé budoucí sedmdesátce, jejíž dožití nebylo v naší rodině z obou stran žádnou samozřejmostí. Přesto jsem si představoval, jak ti budoucí mladí se oddají bujným oslavám a já se na to budu jako stařeček odněkud dívat. Když jsem se pak onoho přelomu skutečně dočkal, nic moc se z těch mých dávných představ nenaplnilo, možná právě proto, že si lidé přece jen nebyli tak docela jisti správným datem, kdy se to mělo slavit.

10. června uplynulo už 68 let od vyhlazení středočeské obce Lidice, vyvraždění všech 192 jejích mužských obyvatel a odvlečení 196 žen do koncentračního tábora Ravensbrück. Ze 105 lidických dětí bylo 88 usmrceno v plynových komorách a jen zbylá menšina přežila válku na takzvaném převychování v německých rodinách. Šlo tedy bezesporu o jednu z největších tragédií českých dějin 20. století.

Ve svém pondělním komentáři jsem připomněl některé náměty, které ve volební kampani poněkud zůstávaly za aktuálními otázkami finančními, i když z dlouhodobého hlediska jsou pro nás neméně důležité. Mám na mysli naše postoje zahraničně-politické a vojenské. Záměrně jsem je ponechal na dnešek, neboť forma zamyšlení mi dovoluje vyslovit i názory čistě subjektivní.

V pátek 28. května, v první volební den, uplynulo 126 let od chvíle, kdy se v západočeských Kožlanech narodil Edvard Beneš. Někteří posluchači mi vyčítají, že se touto klíčovou osobností našich politických dějin první poloviny 20. století zabývám příliš často. Je to možná výtka oprávněná, ale na vysvětlenou musím říci, že to není nějaký můj novodobý koníček, ale že už jsem v době svého věznění začátkem padesátých let často přemýšlel o tom, že na téma týkající se zvláštních osudů a vlastností druhého československého prezidenta bych chtěl jednou ve svobodných poměrech napsat celou knihu. Když ty poměry nastaly, zůstal jsem jen u příležitostných článků a relací, neboť jsem zjistil, že Benešova osobnost přiměla k přepsání zasvěcených i povrchních studií desítky našich i zahraničních autorů.

Po celých šest let našeho členství v Evropské unii slyšíme od patentovaných vlastenců svaté nabádání, abychom měli stále na paměti hájení českých národních zájmů. Pokud jde o jejich obsah a smysl, zpravidla se ukáže, že jde o zájmy převážně hmotné. Například když Václav Klaus maskoval ústup od svého slibu, že jen tak nepodepíše Lisabonskou smlouvu, vyjádřil český národní zájem podmínkou, že Češi nepřijdou o nějaký ten svůj dnešní – dříve německý – majetek zabavený podle Benešových dekretů.

Na rozdíl od některých našich, jinak docela soudných, lidí se nedomnívám, že by v dohledné době – možná už po nastávajících volbách – mělo u nás dojít k nastolení nějaké totalitní vlády jedné osoby nebo jedné politické strany. Nejčastěji je takto podezříván Jiří Paroubek a ČSSD, teď se podobné úvahy ozývají i kolem Radka Johna a Věcí veřejných, proti nimž s prudkou filipikou kvůli nějakým jejich ozbrojeným hlídkám vyrukoval v Lidových novinách jeden z našich nejznámějších novinářů.

Sám kalendář mi nahrává, abych místo obvyklého pátečního zamyšlení věnoval svůj dnešní příspěvek Winstonu Churchillovi, který už 7. května 1945 ohlásil kapitulaci Německa ve druhé světové válce. Popravdě řečeno, Churchill mohl takto vystupovat jako jediný z vůdců vítězných západních demokracií, protože jako jediný vedl ten boj od roku 1940 až do úspěšného konce. Francouzi byli po své porážce mimo hru, prezident USA F. D. Roosevelt zemřel těsně před koncem války a jeho nástupce Harry Truman myslel v té době už mnohem víc na ukončení války s Japonskem než na situaci v Evropě.

30. dubna uplynulo přesně 65 let od smrti postavy, která se hluboko zapsala do historie 20. století. Ano, toho dne spáchal na ruinách své německé říše sebevraždu Adolf Hitler. Dodnes jsme zvyklí spojovat s jeho jménem všechny škody, které za svého života napáchal. To jméno se stalo tak prokletým, že, jak jsme se kolikrát i u nás přesvědčili, není radno ho používat ani v celkem nevinných příměrech. Tato, možná až přílišná personifikace zrůdného nacismu i v tomto případě navozuje otázku, do jaké míry určují běh dějin jednotlivci, kteří se tak či onak dostanou do čela národů či států.

Upozornil jsem před týdnem své věrné posluchače, že některé své pravidelné relace budu muset po nějaký čas vynechávat a ty, co napíšu, dám načíst našim speakerům. Zachoval bych rád především svá páteční zamyšlení na konci týdne, o nichž kolega Jan Fingerland pravidelně hlásí, že jsou neodmyslitelnou složkou každého pátečního vysílání. Tak tady je to dnešní – a prosím předem za prominutí, že bude více osobní.

Každý rok 19. března se nám od časného rána připomíná, že svátek mají všichni Josefové, a to nejen u nás, ale po celém světě. Tak například předseda Evropské unie Barosso, jemuž všichni říkají křestním jménem Žosé. Ovšem pokud by Barossova rodná portugalština měla stejná fonetická pravidla jako sousední španělština, tak v Carmen je přece Don Chozé. Možná tedy obojí, na rozdíl od Barossova někdejšího bouřlivého německého kolegy Fischera, který si říká po našem Joschka.

Už dva týdny mi leží v hlavě ta vášeň, s jakou se novodobí kádrováci vrhli po docentu Pernesovi s cepem zvaným VUML. Nic nebylo platné jeho vysvětlování, o co vlastně šlo – i potom se dočkal nařčení z kolaborace malého českého člověka, který tím, aby se udržel na vedoucím místě jednoho zámku s celými pěti podřízenými, se ochotně přizpůsobil tomu, co na něm nadřízení komunisté chtěli.

První postkomunistický ministr zahraničí a dnešní senátor Jiří Dienstbier napsal minulou středu do Práva hezký článek, v němž vyprávěl, jak jsme se zbavovali sovětských jednotek rozmístěných od roku 1968 na našem území. Článek má odpovídající titulek „Před dvaceti lety začala obnova suverenity.“ Zde, jak bývá mým zvykem, jsem začal přemýšlet o plném významu slova „suverenita“. Je patrné, že Jiří Dienstbier nepovažoval Československo za suverénní stát, který byl okupován cizími vojsky – a jak by také mohl. Otázka je, zda jsme jako samostatný stát tu suverenitu ztratili až příchodem cizích vojsk 21. srpna 1968, jejichž vojenská technika nadělala hodně hluku, aby si jí každý všiml a nabyl dojmu, že toto je všechno jiné než znak nějaké státní suverenity. Ale odmyslíme-li si všechen ten hluk, mohli jsme si snad myslet, že tu předtím nějaká naše suverenita existovala? A kdypak jsme tedy o ni přišli?

Když dovolíte, vrátím se ještě ke změně na místě ředitele Ústavu pro studium totalitních režimů. Nový muž v této funkci, brněnský historik docent Jiří Pernes, poskytl v minulých dnech rozhovory snad všem významnějším médiím v této zemi a kromě prohlášení, že chce ustoupit od podporování skandalizující agentomanie, což jsem tu pochvalně kvitoval v naší pondělní relaci, dal zcela jasně najevo, že chce z ústavu udělat opravdu vědeckou instituci, což jí zřejmě až dosud chybělo. Rozhovor v příloze Lidových novin byl dokonce nadepsán velmi výmluvně takto: „Méně dryáčnictví a více vědy“. Však také v textu tohoto rozhovoru čteme věty vpravdě neuvěřitelné. V tomto „vědeckém“ ústavu má prý ze 135 zaměstnanců pouhých 14, ano, slyšíte dobře čtrnáct, tedy pouhých deset procent, ukončené vysokoškolské či vůbec nějaké vyšší vzdělání. To samo snad po změně vedení muselo volat.

Zítra jako každý rok můžeme začít s připomínáním pětidenního kolečka únorových událostí z roku 1948. Nejdříve tedy nedomyšlená demise dvanácti členů vlády, další den Gottwaldův projev na Staroměstském náměstí k dělníkům pražských fabrik. To byla sobota, po ní následovala neděle se sjezdem závodních rad, kdy prezident Beneš seděl nečinně v Lánech a vůdcové národně socialistické strany si užívali někde na hodech v moravských krajích. No a potom v pondělí večer následoval náš studentský pochod na Hrad. Příští den, tedy čtyřiadvacátého, komunisty vyhlášená polední stávka s vytvářením prvních akčních výborů. A další den v podvečer už jen definitivní „Právě jsem se vrátil z Hradu“, což někteří pseudopamětníci vytrvale umísťují opět na Staroměstské náměstí, ačkoliv to bylo náměstí Václavské.

Musela to být značná dávka emocí, co přimělo odcházejícího pražského kardinála Miloslava Vlka, aby si na své webové stránce postěžoval, že u nás není žádná politická strana, která by měla ve svém programu podporu duchovních hodnot. Když žádná, tak žádná, tedy ani Křesťansko-demokratická unie – Československá strana lidová. Není proto divu, že se na to dotčeně ozval její předseda Cyril Svoboda a vysypal řadu argumentů, jimiž se pokusil obvinění pana kardinála vyvrátit.

„Ach jo“, chtělo by se mi povzdechnout, „tak už zase asi budu vydáván za odbojáře“. A asi opravdu budu, protože, na rozdíl od mnoha jiných oponentů komunistického režimu za dobu jeho čtyřicetileté totality, splňuji všechny zatím známé podmínky připravovaného zákona pro udělení příslušného osvědčení účastníka protikomunistického odboje nebo odporu, jak to před pár lety vymysleli někteří zarputilí senátoři a teď to za bouřlivých okolností projednává sněmovna.

Když jsem před třemi týdny připravoval své zamyšlení o častých prohřešcích proti elementárním zásadám českého jazyka v našich médiích, nebyl jsem si jist, zdali tato tematika vůbec patří do Názorů a argumentů – relace výlučně politické. Ohlas byl však mimořádný, a to dokonce i mimo oblast Českého rozhlasu. Přitom šlo o příspěvek neodborníka týkající se jen mluvené češtiny a mrzačení těch jejích nejzákladnějších pravidel týkajících se například množného čísla podstatných jmen rodu středního nebo skloňování číslovek.