Zítra jako každý rok můžeme začít s připomínáním pětidenního kolečka únorových událostí z roku 1948. Nejdříve tedy nedomyšlená demise dvanácti členů vlády, další den Gottwaldův projev na Staroměstském náměstí k dělníkům pražských fabrik. To byla sobota, po ní následovala neděle se sjezdem závodních rad, kdy prezident Beneš seděl nečinně v Lánech a vůdcové národně socialistické strany si užívali někde na hodech v moravských krajích. No a potom v pondělí večer následoval náš studentský pochod na Hrad. Příští den, tedy čtyřiadvacátého, komunisty vyhlášená polední stávka s vytvářením prvních akčních výborů. A další den v podvečer už jen definitivní „Právě jsem se vrátil z Hradu“, což někteří pseudopamětníci vytrvale umísťují opět na Staroměstské náměstí, ačkoliv to bylo náměstí Václavské.
Může levičáky prodchnout spiritualismus?
Už mnoho let vím, že připomínání těch událostí takto den po dni může snad prospívat tomu, abychom si znovu připomínali bezohlednou schopnost lidí zlých uchvátit moc a majetky a naopak neschopnost demokratů dělat rozumnou politiku, ale zasahuje to daleko do dob první republiky, a dokonce až do časů tak zvané české drobečkové politiky ještě za konstituční monarchie.
Pokud jde o předúnorové a únorové události roku 1948, málo se připomíná, jak se v té době chovala Česká sociální demokracie. V povoleném stranickém spektru Národní fronty to byla strana nejslabší a nejméně průhledná. Například ve studentském hnutí jsem byl v úzkém kontaktu se dvěma jejími typickými představiteli. Oba studovali filosofii, kde komunisté měli poněkud silnější pozici než na jiných humanistických fakultách. Jaroslav Kohout, s nímž se potkávám dodnes, byl a je svým smýšlením člověk s tak samozřejmými představami o demokracii, s jakými procházím svým životem i já. Není proto divu, že si za to odseděl plných deset let v nejhorších komunistických lágrech. Ale přece jen i na tomto znamenitém člověku byla vždy patrná naprostá oddanost sociálně demokratickému levičáctví, které však nikdy přímo nepodléhalo marxistické materialistické filosofii.
To tehdejší Kohoutův stranický kolega Ivan Sviták, tenkrát si říkali „soudruzi“ jako komunisté, přímo jako by v sociálně demokratickém dresu komunistům k převzetí totalitní moci pomáhal. Teprve po únoru si uvědomil hrůzu, kterou svým jednáním způsobil, a odmítl Jiřímu Pelikánovi pomáhat s naším vylučováním ze studia. A v osmašedesátém pak vyrazil proti komunistům jako raketa. Ale už v noci z 21. na 22. srpna prchal za hranice. Když mi před tím vyprávěl o nočních telefonních výhrůžkách, ani jsem se mu moc nedivil. Zdá se však, že se ideově nenalezl ani v emigraci ani po návratu zpět domů, kdy u nás vstoupil do politiky. Těsně před smrtí projevil naději, že časem snad bude pochopen aspoň jako filosof, když už ne jako politik.
Tuto ideově politickou neurovnanost a nejistotu jsme mohli a dodnes můžeme pozorovat na mnoha starých i mladších členech sociální demokracie. Bylo tomu tak už nejméně od dob první republiky, kdy po odchodu komunistů převládli v této straně skutečně lidé poznamenaní tím, co Edvard Beneš označil jako spiritualismus, který se v něm prý docela dobře snášel s jeho nemasarykovským agnosticismem. Myslím, že právě onen pojem „spiritualismus“ nebyl u nás dosud dostatečně analyzován, ale už sám název prozrazuje, že jde o pojem duchovní, odlišující se od filosofie hrubě materialistické, která u nás zdaleka nezasahovala a nezasahuje pouze strany levicové, ale nezřídka právě ty nejkovanější pravičáky, pro něž jsou například peníze vždy až na prvním místě.
Po druhé světové válce se stará filosofická schizofrenie sociálním demokratům vrátila a zejména oba pováleční předsedové Fierlinger a Laušman byli, na rozdíl třeba od Václava Majera nebo prezidentova bratra Vojty Beneše, levičáckým i mocenským materialismem zcela prorostlí. Tomu se ostatně přičítá i to, že v parlamentních volbách roku 1946 získali sociální demokraté nejnižší počet hlasů. Horší však bylo, že ve vypjatém boji o to, zdali se u nás povolí komunistům cesta k totálnímu zotročení národa, nezaujala sociální demokracie jako strana jasný prodemokratický postoj. Tehdy řekl Benešův důvěrník dr. Jan Jína mému otci, že prezident všechny tehdejší sociálně demokratické poslance počítá souborně ke komunistům, což kupodivu zřejmě vztahoval i na svého bratra Vojtu, který jedním z těch poslanců byl.
Jak to dopadlo, víme. Sociální demokraté se skutečně včas k demisi nepřipojili, a když tak potom někteří z nich učinili, bylo již pozdě. A mně se dodnes zdá, že jakýsi ideový boj uvnitř téměř každého sociálního demokrata mezi populistickým materialismem a aspoň náznakem idealistického spiritualismu činí tuto stranu stále poněkud neprůhlednou.
