Jedna z nejčastějších výtek vůči nové Nečasově vládě po oznámení jejího personálního složení spočívala v tom, že tam není žádná žena. Zamýšlím se nad tím, jak by se změnila kvalita vládnutí v České republice, kdyby tam jako v minulých vládách nějaká žena seděla. Bylo přece jasné, že třeba paní Juráskové sedí za zády pan Šnajdr či paní Kopicové některý z jejích mužských náměstků, nebo když paní Kovářová po prvotním přiznání svých jistých erotomanských sklonů se začala politicky chovat stejně jako většina exponentů ODS.
Přesto jsme se v týdeníku Respekt dočetli od paní Karolíny Peakové zvolené ve volbách za poslankyni Věcí veřejných, čím se v politice ženy mohou lišit od mužů. Například, že se dokážou více vcítit do druhých lidí a jejich problémů a pracují prý velmi efektivně. Mohli bychom dodat, že i ve finančních záležitostech by hospodyňky mohly mít zdravější názory než jejich mužské protějšky. Přitom však právě paní Peaková dává v tom rozhovoru najevo, jak je šťastna, že bylo s pochopením přijato, když odmítla ministerskou funkci a zůstane raději pouhou poslankyní.
Popravdě řečeno, i já si myslím, že ony uvedené i četné další typicky ženské vlastnosti lze lépe uplatnit z pozic poslankyně, které umožňují lepší osobní kontakt s jednotlivými voliči než ministerské křeslo, kde už přímý vliv není tak častý.
A tak se zdá, že víc než o nějaké vážné poškození kvality vládnutí jde spíše o prestižní záležitost feministek, které jinak musí uznat, že v politice i u stejného pohlaví je důležitější příslušnost ke straně, za niž se kandidovalo, než k příslušnosti gendrové.
Ostatně není tak docela marné poohlédnout se trochu do minulosti – ať už naší nebo cizí, bližší či vzdálené. Změnila by se nějak politika Velké Británie, kdyby místo dvanáctileté éry Margaret Thatcherové seděl na jejím místě muž ještě železnější, než byla ona. Když šlo o hájení zbytku někdejšího britského impéria třeba v záležitosti Falklandských ostrovů, chovala se paní Thatcherová stejně jako kterýkoli z jejích mužských předchůdců a v případě královny Viktorie i předchůdkyň. Ženskost Margaret Thatcherové možná sehrála důležitou politickou úlohu, když po prvním setkání s Michailem Gorbačovem prohlásila, že toto je pro ni Rus, s nímž by si mohla porozumět. A možná také, že jí jako ženě imponoval západní módní střih Gorbačovovy ženy Raisy. Ta ovšem měla nejen západní módní vkus, ale také západní myšlení, jimž zřejmě silně zapůsobila na svého manžela a mohla mít významný podíl na zavedení perestrojky vedoucí pak k rozhodujícím historickým změnám druhé poloviny 80. let minulého století.
A zde jsme se dostali k poněkud odlišnému působení žen v politice, než je jejich přímá účast ve vládách. Mám na mysli jejich působení jako manželek politiků, jimž bývají nejblíže právě v nejkritičtějších chvílích jejich rozhodování, kdy mohou značně zapůsobit na vytvoření názorů politika ještě před tím, než on odejde do vlády. Takový vliv se může projevit nejen z našeho hlediska kladně jako v případě Gorbačovově, ale i neblaze, jak to u nás známe zejména z postojů paní Hany Benešové v roce 1948, kdy uplatňovala mnohem více starost o zdraví svého muže než o zájem státu, za nějž byl Edvard Beneš odpovědný ze své prezidentské funkce.
Možná tedy, že i v naší dnešní situaci by bylo důležitější zapátrat, s kým naši současní vysoce postavení politici žijí, než se trápit s tím, že přímo na zasedáních ve Strakovce nemají žádnou ženskou partnerku. To ostatně platí i o paní Livii Klausové, ženě vzdělané a na první pohled samorostlé, jejíž názory se mohou lišit od postojů manžela. Jak dalece se v jeho prezidentském chování odrážejí či zda paní Livia vůči němu zachovává naprostou názorovou loajalitu, to jsme zatím za sedm let jejich společného pobytu na Pražském hradě nedokázali vypozorovat.
