Celý minulý týden jsem strávil na jedné velké lodi spolu s téměř čtyřmi tisícovkami turistů a posádky z celého světa. Prosím za prominutí, že tomuto zcela mimořádnému zážitku věnuji i své první letošní prázdninové zamyšlení – ovšemže trochu i s přihlédnutím k politickému zaměření této relace.
Na počátku mého rozhodnutí, že pojedu na té lodi do norských fjordů, bylo i trochu nostalgie. Ta cesta totiž začínala letem z Prahy do Kodaně, města, kde jsem na den přesně před 64 lety začínal své poznávání světa. Ale i když jsem Kodaň tentokrát projel pouze z letiště do přístavu, mohl jsem si alespoň letmo ověřit, že základní rysy centra dánské metropole zůstaly bez podstatné změny, jak to ostatně platí i o Praze a jiných evropských městech nezasažených v historických částech válkou.
A pak tedy onou zázračnou lodí až do nejsevernějšího cíle naší plavby, jimž byla norská města Hellesylt a Geiranger. Ačkoliv jsem asi před patnácti lety poznal většinu krás celé západní části Norska od nejseverněji položeného Nord Capu, tato nejjižnější část zůstala tenkrát mimo trasu mé cesty. A tak teprve teď jsem mohl užasnout nad onou nádherou nekonečných přírodních krás, kdy i při pohybu po moři stále můžete obdivovat sice trochu ponuré, ale přesto čistou jarní zelení poznamenané horské masívy, které vás na obou stranách vašeho dočasného lodního příbytku nepřestávají přivádět ke stále novému nadšení. Karel Čapek, jehož „Cestu na sever“ jsem tam měl po ruce, to všechno ve třicátých letech minulého století popsal svým nenapodobitelným stylem takto: „Kolmé skály a mezi nimi hladká a bezedná vodička. Je to kouzelně smutné a strašlivě intimní, jenomže to na první pohled vypadá nadobro neskutečně. Člověk si musí dlouho na fjordy zvykat, než je začne brát jako holou a dokonce tvrdou skutečnost. – Což není nikde konec té cesty a dívání? Ale ano, konec cesty – jenomže není konce severnímu dni…“
Opravdu není, připojuji se k Čapkovi, neboť jsem tam jel právě ve dny letního slunovratu, v období bílých nocí, kdy rudé sluníčko na jasné obloze zapadalo v jedenáct – ano, ve třiadvacet hodin – do blýskavého moře. A tu jsem si uvědomil povážlivou věc: Vždyť já vůbec nevím, čím jsou ty bílé noci vyvolány. Nepamatuji se, že by mi to byl někdo někdy ve škole řekl a ani se o tom nikde nepíše, aspoň ne tolik, kolik by si tento odvěký fakt zasloužil. Prý to nějak souvisí se změnami sklonu zemské osy a také s přitažlivostí Měsíce, bez něhož bychom na tom našem zemském kolotoči vůbec nejezdili. A vidíte, když na Měsíci přistáli první lidé, byla to spíš záležitost pozemsko-politická a o té životně důležité funkci našeho satelitu se nehovořilo.
Když už jsme u těch obecně důležitých věcí, které téměř nikoho nezajímají, tak právě při této cestě jsem na zastrčeném místě v týdeníku Respekt četl zasvěcený článek o prudkém ubývání biodiverzity na naší planetě. Vskutku, mých oblíbených motýlů vídám letos i u nás zase o něco méně než loni a při celodenním výletě naší lodi hluboko do norské přírody jsem zahlédl jen jediného malého běláska, a to i při celých plochách nádherných lučních květů. Kdo pak je místo motýlů ještě opyluje?
Na lodi však vládla nálada zcela bezstarostná, noviny tam nebyly, nikdo tak nečetl dokonce ani bulvár a televizi zcela okupoval fotbal. Moje cestovní rádio chytalo jen VKV, a to pouze při blízkosti osídlených břehů. Z těch norských hučel na všech slyšitelných stanicích stejný hudební brak jako jinde ve světě. To jen když jsme pluli ještě dánskými vodami, ozvala se brzy ráno na jediné slyšitelné stanici hudba, která mne okamžitě probudila. Nevěřil jsem svým uším – Smetanův smyčcový kvartet „Z mého života“. Ještě se mi nestalo, aby něco podobného zahrála po ránu nám Čechům některá z našich poslouchanějších stanic, takže když to někdo z našich chytne kdesi v cizině, už ani neví, co to je. Pro mne to však byl nádherný zvukový úvod k překrásné cestě, která při mém věku mohla být i cestou poslední.
