„Ach jo“, chtělo by se mi povzdechnout, „tak už zase asi budu vydáván za odbojáře“. A asi opravdu budu, protože, na rozdíl od mnoha jiných oponentů komunistického režimu za dobu jeho čtyřicetileté totality, splňuji všechny zatím známé podmínky připravovaného zákona pro udělení příslušného osvědčení účastníka protikomunistického odboje nebo odporu, jak to před pár lety vymysleli někteří zarputilí senátoři a teď to za bouřlivých okolností projednává sněmovna.
Pokud vím, tak Konfederace politických vězňů už léta bojuje pouze o slovní spojení „třetí odboj“ a omezuje to pouze asi na polovinu padesátých let. Slovo „odpor“ pak vůbec nemá ráda. Mezi navrhovateli se však zřejmě našel přece jen někdo rozumnější, kdo si uvědomil, že oba tyto pojmy je třeba vzít v úvahu, aby mezi morálně oceněné mohli být započítáni například i signatáři Charty 77. Ovšem jen ti neposkvrnění dřívějším členstvím v KSČ, kdy arci i oni v začátcích komunistické totality pomáhali KSČ v potírání jakéhokoliv protikomunistického odporu, neřku-li odboje.
Takže konfederace v čele s Naďou Kavalírovou s tím textem připravovaného zákona zase až tolik asi spokojena nebude, protože od samého začátku zastává názor, že třeba činnost Charty 77 do třetího odboje nespadá – už proto ne, že valná část jejích signatářů někdy v minulosti přihlášku do KSČ podepsala. To se teď i podle připravovaného zákona z účasti na morálním ocenění vylučuje. Jenže ono podle té nové definice pravého účastníka protikomunistického odboje či odporu není jasné ani to, jak by to bylo i s těmi chartisty, kteří nikdy v KSČ nebyli. V návrhu se totiž praví, že ono osvědčení může získat ten český občan, který – pozor – bojoval proti komunistickému režimu nejméně rok, v této souvislosti zemřel, utrpěl újmu na zdraví, byl nejméně tři roky vězněn, nebo který vykonal mimořádně záslužný čin proti režimu.
No a tady nejdříve prosím o vysvětlení slova „bojoval“. Bojovali chartisté nebo nebojovali? Pamatuji, jak jednou Ivan Medek, sám nekomunistický signatář Charty 77, znechuceně z Hlasu Ameriky Vídeň svým domácím chartistům vyčítal, kolik toho zbytečně namluví a napíší, aniž by to vůbec zabetonovaný režim nějak zasáhlo. Ty, co z politických důvodů seděli po roce 1969 déle než tři roky, by tenkrát sotva na prstech spočítal. A když už Petr Uhl strávil v komunistických kriminálech mnohonásobně delší čas než sama Naďa Kavalírová, nebyl nakonec do Konfederace přijat, protože býval trockista. Na téže historické půdě se však kdysi nacházel i Záviš Kalandra popravený v procesu s Miladou Horákovou. Jakpak se k němu staví Konfederace a ústav pana Žáčka dnes? Dopřejí mu toho kýženého posmrtného osvědčení či se dokonce něčeho takového dočká i zavržený syn Uhl?
Ale problém může být i s tou úředně stanovenou a uznanou dobou věznění. Zde, když dovolíte, uvedu vlastní případ. Byl jsem původně odsouzen k jednomu roku odnětí svobody za neoznámení chystaného odchodu svého politicky angažovaného přítele za hranice. Měl jsem to skoro odsezeno vazbou, tak mě pustili domů. Po roce na odvolání prokurátora mi byl změněn paragraf z pouhého „věděl, nepověděl“ na „úklady o republiku“ a jen proto jsem dostal navíc osmnáct měsíců, čili celkem dva a půl roku. Kdybych býval u toho odvolacího soudu byl, tak mě tam rovnou zavřeli a po osmnácti měsících bych byl vyšel ven, aniž bych tušil, že o šedesát let později nebudu uznán za účastníka třetího odboje, protože do splnění příslušné zákonné podmínky tří let mi bude půl roku chybět.
Jenže já jsem u toho soudu nebyl a místo výkonu přidaného trestu jsem se snažil utéct přes hranice. Přitom jsem byl chycen a prý za velezradu, kterou jsem samozřejmě nespáchal, jsem dostal dalších sedm let – tedy devět a půl roku celkového trestu. Předpokládám, že formulace nového zákona „byl alespoň tři roky vězněn“ se vztahuje na skutečně odsezená léta a ne na tresty vynesené v rozsudku. Svými pěti lety strávenými v komunistických kriminálech však konečně statut odbojáře splňuji. Kdyby se mi byl útěk podařil, odbojářem bych nebyl, ačkoliv teprve v zahraničí jsem se chystal něco proti komunistům podniknout.
Kavalírovou dosadili jako předsedkyni dozorčí rady velmi pochybného Žáčkova ústavu, kde místo, aby zkoumali příčiny a podstatu ne pouze jedné, ale obou totalit, stále si umanutě myslí, že vyrovnání s minulostí nejlépe vyřeší honem na estébácké čarodějnice a vyráběním odbojářů z uvědomělých odpůrců komunismu, kteří třeba nikdy v životě neměli v ruce zbraň.
