Na hlavním nádraží v Olomouci jsem minulý týden zažil zajímavou scénku, která jako by přímo zapadala do diskuse probíhající právě toho dne v Lidových novinách. Chlapeček nejvýš devítiletý se na chvíli oddělil od skupiny svých vrstevníků a několika rodičů a šel se projít po nádražní hale. Při té obchůzce zahlédl v prodejně tisku titulek nějakého bulváru, a protože už uměl číst, přišel za chvíli sdělit svým spolucestujícím, co nového se dozvěděl. Byla to prostá věta: „Langerová má novou milenku.“
Ta zpráva mě nezaujala ani tak obsahem, spíš jsem přemýšlel, co to říkalo tomu malému chlapci, který podle zažitých norem měl být ještě dost hluboko pod hranicí zájmu o sexualitu, natož o tu mezi stejným pohlavím. Jenže platí ještě dnes, že onen zájem je určován až přirozenou tělesnou výzvou, která se beztak dostavuje o něco dříve, než tomu bývalo dříve? Nepřichází zájem o ty věci i jen z běžného sledování televize a možná i pravidelným nahlížením do bulváru, který jako zdroj téměř výlučného získávání informací zaplavuje valnou část našich rodin?
Pak ovšem musí být už hodně pozdě, když ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy pošle do základních škol instruktivní příručku učitelům, jak s dětmi školního věku hovořit o sexu. Přestože se na jednotlivých kapitolách té knihy podílelo čtrnáct renomovaných odborníků včetně Radima Uzla a Hany Fifkové, vyvolal tento počin silné protesty asi tří tisíc rodičů sdružených v jakémsi Výboru na obranu rodičovských práv. Přidaly se, jak jinak, i některé kruhy církevní. Ti všichni považují za jedno ze svých hlavních práv být těmi nejoprávněnějšími instruktory svých dětí nebo svěřenců pro jejich budoucí pohlavní život. Celkem správně poukazují na to, že hlavním účelem této podstatné stránky života každého člověka je snaha přírody, aby se každý živočišný druh, tedy i člověk, rozmnožoval a nevyhynul.
Síla tohoto pudu nabyla však tak silných rozměrů, že třeba jen v posledním století se počet lidí přinejmenším ztrojnásobil, zatímco u jiných druhů dochází možná právě působením takového množství lidí ke snižování jejich populace a někdy i k úplnému vyhynutí. Pozorováním lidského vztahu k sexualitě musíme dojít k závěru, že moralistní apely, aby pohlavní styk byl zachován pouze pro jeho rozmnožovací funkci spojenou s krásnými pocity lásky a do jisté míry i ušlechtilé zábavy, nestačí. Jenže právě ono dříve nevídané a příliš rychlé přibývání obyvatel Země vyvolává i stále rostoucí počet nechtěných těhotenství. Existují totiž i jisté limity, jak pro takové množství lidí zajistit jejich běžné a přirozené potřeby.
Jelikož člověk, na rozdíl od jiných druhů, nemá svůj sexuální život omezen pouze na nějaké období říje, příležitost k nežádoucímu oplodnění se tím podstatně zvyšuje. Není proto divu, že antikoncepce se stává nezbytnou nutností. Jestliže proti tomu rodiče a kněží protestují, znamená to, že nejsou schopni uznat, že věci se mění a nelze konzervativně setrvávat ve starých zvyklostech a metodách.
Přitom nemůžeme opomíjet na jedné straně stále rostoucí sílu sexuality u mladých lidí, zejména mužského pohlaví, která může vést až ke zločinnému chování, a na druhé straně stále rostoucí otevřenost, s níž se dnes o těchto věcech mluví a píše. To se ovšem týká i různých úchylek a menšinových orientací, které s těmi hlásanými hodnotami ušlechtilého způsobu rozmnožování nemají nic společného. Takže, co si má ten chlapeček z olomouckého nádraží počít se sdělením o zřejmé homosexualitě, když o většinové formě sexuality toho určitě ještě moc neslyšel ani od rodičů, ani od učitelů?
Příliš mnoho nápravy se v tom asi dosáhnout nedá, ale výchova k ušlechtilosti, kultivovanosti a odpovědnosti v těchto věcech má určitě větší význam než nereálné moralizování a eventuální předčasná instruktáž v některých rafinovaných praktikách ze strany sexuologů až příliš detailně zaujatých svým oborem.
