Když mi bylo asi deset let a měl jsem už v sobě vybudován jakýsi pojem o závislosti lidského života na čase, přemýšlel jsem o tom, zdali se mohu dožít přelomu století, a v tomto případě dokonce tisíciletí. Tenkrát jsem ještě nevěděl, zdali ten přelom nastane l. ledna roku 2000 nebo až o rok později. V každém případě to mělo přijít až dosti dlouho po mé budoucí sedmdesátce, jejíž dožití nebylo v naší rodině z obou stran žádnou samozřejmostí. Přesto jsem si představoval, jak ti budoucí mladí se oddají bujným oslavám a já se na to budu jako stařeček odněkud dívat. Když jsem se pak onoho přelomu skutečně dočkal, nic moc se z těch mých dávných představ nenaplnilo, možná právě proto, že si lidé přece jen nebyli tak docela jisti správným datem, kdy se to mělo slavit.
Během mého života se však stalo to, na co jsem v oněch svých deseti letech – tedy v roce 1936 – nedokázal ani pomyslet. Například, že ten můj život bude rozložen do různých režimů, z nichž dva byly tvrdě totalitní, a do politických útvarů různých jmen. Jen si to se mnou zkuste zopakovat: nejdříve první Československá republika, pak druhá Československá republika bez německy, maďarsky a polsky obydlených oblastí, od 22. listopadu 1938 v názvu s pomlčkou – tedy Česko-Slovensko. Po 15. březnu 1939 německá okupace takto okleštěných českých zemí bez Slovenska a Podkarpatské Rusi ustavila Protektorát Čechy a Morava. Zahraniční emigrace ovšem trvala na kontinuitě první republiky, jejím jménem uzavírala do budoucna i velmi závažné mezinárodní smlouvy a prvními takzvanými Benešovými dekrety připravovala i zcela nový právní řád po předpokládané porážce Hitlerova Německa. Když k tomu roku 1945 skutečně došlo, bylo obnoveno Československo sice bez pomlčky, ale také bez Podkarpatské Rusi. Po 25. únoru 1948 nastoupilo Československo totalitně komunistické a roku 1960 přejmenované na Československou socialistickou republiku (čili ČSSR). Po sovětské okupaci bylo roku 1968 ČSSR zfederalizováno na stát složený z České a Slovenské socialistické republiky. A konečně po pádu komunismu roku 1989 pokračovalo další Československo, tentokrát však s rozpačitou zkratkou ČSFR a oficiálním názvem Česká a Slovenská federativní republika. Všechny tyto různé variace na Československo skončily 31. prosincem 1992 jeho rozdělením na dva zcela samostatné státy – Česko a Slovensko.
Mohu si tedy svůj teď už neodvratně se blížící konec života oslazovat kalendářním vědomím, že jsem pamětníkem té vůbec první Československé republiky. Jenže to je poněkud abstraktní fakt. V onom tak často nostalgicky vzpomínaném Masarykově státě jsem prožil pouhých dvanáct let, takže si spíš vzpomínám, že tenkrát nikdo neznal a neříkal třeba slůvko „čau“ a že centrum Prahy vypadalo mnohem spořádaněji než dnes. Pokud jde o politické události, skutečně dobře si pamatuji jen týden kolem smrti prvního prezidenta a pak z roku 1938 události mnichovské na samém konci existence toho vnitřně krásného, ale zvenku velmi nejistého samostatného státu Čechů a Slováků.
Teprve mnohem později jsem si uvědomil, že k získání správného historického pohledu na politický vývoj v této zemi musíme nezaujatě a bez emocí zkoumat naše moderní dějiny nejméně od začátku první světové války. O tom často hovořím v těchto svých komentářích, jimiž zlobím naše kované vlastence, kteří si nepřejí, aby různé nadšené legendy, ať už o samotné první republice či o jejích čelných představitelích a hrdinech, byly jakkoli zpochybňovány, neřku-li kritizovány za chyby, které někdy i s vydatnou českou pomocí přivedly tuto zemi do dvou totalit. Z nich jedna hrozila naprostým odstraněním Čechů z tohoto středoevropského prostoru a druhá vedla k jejich velmi rozsáhlé demoralizaci. Na ní se i dnes podílejí více lidé čeští než cizinci, na které jsme si zvykli svádět většinu všeho špatného, co se u nás kdy dělo a děje.
Proto bych rád dnes z nechtěných výšin svého věku chtěl znova varovat: Nebojujme opožděně proti bývalým nepřátelům z různých světových stran, ale ostražitým zrakem pohlížejme nejvíce k jihu, zdali odtud nejsou inspirovány naše české mafie, které nás teď ohrožují více než nějaká postnacistická či postkomunistická rezidua. A smím-li mít nějaké přání, pak bych prosil čtenáře, aby právě takovým obecným věcem dávali přednost před záležitostmi čistě osobními, což spojuji i s prosbou, aby bylo upuštěno od jakýchkoli gratulací k mým narozeninám, za jejichž připomenutí velice děkuji.
