Sám kalendář mi nahrává, abych místo obvyklého pátečního zamyšlení věnoval svůj dnešní příspěvek Winstonu Churchillovi, který už 7. května 1945 ohlásil kapitulaci Německa ve druhé světové válce. Popravdě řečeno, Churchill mohl takto vystupovat jako jediný z vůdců vítězných západních demokracií, protože jako jediný vedl ten boj od roku 1940 až do úspěšného konce. Francouzi byli po své porážce mimo hru, prezident USA F. D. Roosevelt zemřel těsně před koncem války a jeho nástupce Harry Truman myslel v té době už mnohem víc na ukončení války s Japonskem než na situaci v Evropě.
Mohu-li mluvit za sebe, pak musím říct, že Winston Churchill se zapsal do mého života asi více, než tomu bylo u mnoha jiných příslušníků mé generace. Ještě dříve, než vstoupil do historie druhé světové války, přečetl jsem jeho předchozí životopis. Zaujal mě i způsob jeho narození 30. listopadu 1874. Jeho matka ze známé americké rodiny Leoparda Nedoma se v sedmém měsíci těhotenství vydala se svým manželem Randomem Churchillem, vnukem slavného vévody z Marlborough, na ples. Tam, na zámku Blenheim, se u ní dostavily porodní bolesti a ona pak v šatně na naskládaných kožiších porodila budoucího slavného Winstona. Nedivte se, že na mne velmi silně zapůsobilo, když jsem se při jedné své návštěvě Anglie ocitl přesně na onom místě, kde k té události došlo.
Autor jednoho už úplného Churchillova životopisu si dal práci a sepsal, čím vším se pak toto nezvykle narozené dítě stalo. Je to seznam dlouhý, ale zajímavý: voják v Indii, žurnalista na Kubě a v Súdánu, zajatec z burské války proslavený dobrodružným útěkem, poslanec za konzervativní a liberální stranu, muž, který velel královskému námořnictvu a bojoval v zákopech ve Francii, duchovní otec tanku, ministr financí, také ovšem vyučený a odborově organizovaný zedník, pak zase první lord admirality, ministerský předseda, který nekapituloval před vítězícím Hitlerem, ale naopak svým buldočím úsilím přispěl k porážce osy Berlín-Řím-Tokio, muž, který po válce ve Fultonu pozvedl varovný hlas proti expanzi sovětského komunismu, a v neposlední řadě i vynikající spisovatel poctěný Nobelovou cenou za literaturu. Vpravdě dost na jeden lidský život.
Mám-li se vrátit ke svým osobním zážitkům týkajícím se tohoto velkého člověka, stál jsem na místě jeho zrození, ale i na označeném bodu v londýnské katedrále sv. Pavla, kde byl při jeho pohřbu katafalk s jeho rakví. Slyšel jsem za války v originále většinu jeho rozhlasových projevů, zejména ten z 21. června 1941, kdy Hitler napadl Sovětský svaz. Churchill bez váhání řekl, že přes všechny své výhrady k bolševismu stojí v tuto chvíli za Sověty, kteří mu budou ve válce proti Hitlerovi spojencem.
Velkým zážitkem pro mě byla i dvojí návštěva Churchillova letního sídla Chartwell. Je to jen asi třicet kilometrů od Londýna. Budova je postavena ve svahu a z jedné strany připomíná staré venkovské nádraží. Na druhou stranu však musíte sejít asi tři patra, jejichž místnosti jsou vlastně velkým Churchillovým muzeem s pamětihodnostmi z celého jeho života. Okolo té budovy je rozsáhlý park, v němž se zachovala i lavička, na níž Churchill sedával a pozoroval přírodu. V koutku celého objektu je pak malý altánek, kde najdeme palety a štětce, jimiž maloval své docela hezké obrazy. Na židli pocákané barvami leží kus tuhého papíru, na nějž Churchill prý svou vlastní rukou napsal tuto větu: „Až umřu a přijdu do nebe, pak se několik stovek let budu věnovat pouze malířství, abych se dobral podstaty věcí.“
Je to znamenitý důkaz, co i pro tohoto politického génia a muže devatera řemesel znamenala kultura. To se ostatně projevilo i v jeho nadání literárním. A tady ještě jednou jeho hlas z konce onoho triumfálního projevu ze 7. května 1945. Ani špatná výslovnost sykavek nic neubrala tomuto hlasu na podmanivosti a jeho závěrečné zvolání bylo vskutku výrazem velkého vítězství.
