Po celých šest let našeho členství v Evropské unii slyšíme od patentovaných vlastenců svaté nabádání, abychom měli stále na paměti hájení českých národních zájmů. Pokud jde o jejich obsah a smysl, zpravidla se ukáže, že jde o zájmy převážně hmotné. Například když Václav Klaus maskoval ústup od svého slibu, že jen tak nepodepíše Lisabonskou smlouvu, vyjádřil český národní zájem podmínkou, že Češi nepřijdou o nějaký ten svůj dnešní – dříve německý – majetek zabavený podle Benešových dekretů.
Zůstaňme však u jednodušší stránky onoho problému, totiž u definice národa jako pojmu, k němuž se logicky vztahují i ony národní zájmy. Na tisíci osmi stech stránkách Slovníku jazyka českého jsou tomu věnovány pouhé dva řádky asi v tom smyslu, že jde o společenství lidí stejného jazyka a kultury, často tvořících i jeden stát. To je ovšem definice velmi povrchní, jejíž vágnost umocňuje i neurčité slůvko „často“.
Existuje však jedna definice podrobnější, jejímž nikoliv asi autorem, ale tlampačem, nebyl nikdo jiný než Josef Vissarionovič Stalin. Podle ní je národ určen třemi znaky: zaprvé společně obývaným územím, zadruhé společným jazykem a zatřetí společnou vůlí býti národem. O společné kultuře a soustředění v jednom státě se zde nemluví a řekněme hned, že zejména to druhé – jak vidíme nejlépe na případu Maďarska – vůbec nemusí být pravidlem. Závažnější je národní kulturní povědomí, které do značné míry závisí na společném jazyku, ale může spočívat i v prvcích hudebních, výtvarných, folklorních či zvykových. Pokud jde o literaturu, musíme z hlediska národní kultury rozlišovat její stránku jazykovou a obsahovou. Proto se musíme ptát, zdali patří do české literatury knihy například Milana Kundery nebo Josefa Škvoreckého napsané v jiném jazyku než v češtině, i když jde o díla nesporných Čechů i s jejich českým myšlením.
Vůbec ona podmínka společného jazyka jako znaku národa vždycky neplatí. Například sionističtí Židé, kteří se považují nikoliv za příslušníky rasy, ale za Židy s velkým Ž, a kteří tvoří i základ státu Izrael, neměli až donedávna společný jazyk a udržovali se po celém světě společným náboženstvím s jeho jednotnými rituály. A zde už nejsme daleko od oné třetí podmínky citované definice, což je ona společná vůle býti národem. To je dnes velmi důležité i pro nás, pro náš bytostný národní zájem, abychom se nejen v Evropské unii, ale v celém globalizovaném světě nerozpustili jako ona Klausova pověstná kostka cukru v kávě. Zde nás mnohem více než nějaké záležitosti majetkové ohrožují nečeské vlivy pronikající do českého jazyka, dále neúcta k vlastní nezastupitelné historii a kultuře a opravdové vědomí národní identity. To je možné aspoň částečně udržet i mimo naše tradiční území ve střední Evropě, ale po jistou dobu i v prostředí cizím. Právě toto je pro nás obzvláště významné zejména po statisícových odchodech Čechů za totalitních režimů, což do jisté míry pokračuje i dnes vzhledem k lepším hmotným podmínkám, jichž naši lidé mohou ve světě dosáhnout. Je bohužel smutným jevem, že nejpozději ve třetí generaci se vytrácí jejich národní povědomí včetně kultury, která národní hranice nepřekročila, a nakonec i postupnou ztrátou schopnosti přesně se česky vyjadřovat.
Mluvíme-li tedy o českých národních zájmech, mysleme především na to, aby takové naše ztráty byly co nejmenší a podporujme vše, co nejen doma, ale i v zahraničí pomůže udržovat češství při životě.
