Musela to být značná dávka emocí, co přimělo odcházejícího pražského kardinála Miloslava Vlka, aby si na své webové stránce postěžoval, že u nás není žádná politická strana, která by měla ve svém programu podporu duchovních hodnot. Když žádná, tak žádná, tedy ani Křesťansko-demokratická unie – Československá strana lidová. Není proto divu, že se na to dotčeně ozval její předseda Cyril Svoboda a vysypal řadu argumentů, jimiž se pokusil obvinění pana kardinála vyvrátit.
Zde nezaujatého pozorovatele nejdřív napadne, že mohou být jisté rozdíly mezi vysokým církevním hodnostářem a křesťanským politikem v chápání pojmu „duchovno“. U kardinála jde pravděpodobně o záležitost převážně náboženskou, kdežto křesťanský politik – i když jako křesťan musí jít s kardinálem po jedné koleji – přece jen musí myslet na řešení věcí praktických, a to pokud možno co nejetičtějším způsobem.
V té chvíli však může vstoupit do diskuse názor nenáboženský, který si právem postěžuje, že duchovno přece není jenom náboženství a etika, ale třeba také umění. Bohužel, to výtvarné už je dnes často téměř výhradně předmětem obchodu a spousta obrazů v soukromých rukou je ze strachu před krádeží schována tak, že jejich duchovní hodnota zůstává ukryta těm, kteří by z ní chtěli čerpat sílu pro svůj život.
Ale je tu ještě naštěstí hudba – tedy ne taková, která se tak dnes dost drze nazývá, ale hudba takříkajíc krásná, která se plně obejde bez divokých vizuálních či světelných efektů, které nějaké dojmy z hudby v onom spíše divákovi než posluchači nadobro zničí.
Lidé nenáboženští, ale i tak mravní, pociťují tedy tak trochu jako křivdu, že za duchovního je odjakživa považován zásadně kněz – a to stejně v křesťanství jako třeba v islámu – a nikoliv třeba osvícený učitel, který by vedl své svěřence k ještě jiným než náboženským duchovním hodnotám.
Tyto dvě názorové linie se mohou stýkat hlavně na půdě etiky čili mravnosti. Jestliže pan kardinál poukazuje na to, že za dvacet let po komunismu se morální stav naší společnosti spíše zhoršil, než zlepšil, směřuje tak oprávněně i ke KDU-ČSL.
Co je dnes platné, že Cyril Svoboda teď ve své odpovědi slibuje, že jeho strana nikdy nevstoupí do koalice se stranami postavenými na přeběhlících, když před pouhými třemi lety přesně toto udělala. Ano, bylo to v době, kdy značný vliv v KDU-ČSL měl Miroslav Kalousek, který si s duchovními, respektive etickými hodnotami takovou hlavu nedělal. Ale dělal si ji Cyril Svoboda, když se mlčky díval na styky Miroslava Kalouska s panem Richardem Hávou a když se dodnes sám dívá, jak na ministerstvu obrany sedí ve funkci náměstka pro zbrojní nákupy příslušník jeho strany Jaroslav Kopřiva? Lze si živě představit, jak tam provádí činnost vskutku duchovní a přemýšlí o tom, jak při vojenských nákupech pečlivě respektuje Boží přikázání „Nezabiješ“. Vůbec stojí za přemýšlení, proč právě křesťané od roku 1989 tolik lpěli a na tak dlouho skutečně ovládli ministerstvo obrany. Cosi o tom jednou naznačil jejich první ministr tohoto resortu Antonín Baudyš.
A ještě jednu věc nutno připomenout. Mnoho lidí se drží náboženství ze strachu. Jednak aby tak docela smrtí nezanikli, ale také proto, aby jim byly odpuštěny jejich pozemské hříchy. V tomto smyslu v deníku Právo z minulé soboty rozebral Petr Uhl i zdánlivě nesourodé Masarykovo heslo „Nebát se a nekrást“. V tom svém textu Uhl dovozuje, že ono Masarykovo „nekrást“ vyplývá z toho „nebát se“, neboli strach bývá prvním morálním selháním. Z toho pak může docházet i k tolerování různých špatností včetně krádeže. Zde můžeme hledat i jednu z hlavních příčin nemravnosti z doby komunismu. Jen si vzpomeňte, kolikrát jste neřekli ďáblovi „NE“ ze strachu, že by vás to mohlo poškodit. A už tehdy jste – rovněž ze strachu – mlčeli k tomu, když papaláši kradli. A ještě jste je chodili znova volit.
Byly zajisté vzácné výjimky, jak se to projevovalo u statečného filosofa Ladislava Hejdánka. A právě proto bychom měli více přemýšlet nad jedním jeho výrokem ze sedmdesátých let, který ve svém článku cituje Petr Uhl. Hejdánek prý řekl, že k tomu, aby žil jako křesťan, vlastně žádného Pánaboha nepotřebuje. Ano, svoji duchovní berličku nosí každý z nás v sobě a nemusí ji chodit hledat na tak zvaná svatá místa.
