Od počátku své rozhlasové komentátorské činnosti dostávám mnohostránkové analýzy od jednotlivých i sdružených psychologů a psychiatrů, které se zabývají osobností Václava Klause. Vrátil se k tomu v nedávném televizním pořadu i známý Klausův kritik Martin Jan Stránský, povoláním neurolog s dlouhou praxí v Americe, kandidovaný stranou Věci veřejné na příštího ministra zdravotnictví. Kupodivu však i jeho dnešní charakteristika osobnosti současného prezidenta republiky utkvěla převážně na tomtéž, co zdůrazňují i ony zmíněné práce jiných odborníků. Klaus je pro ně především člověk se silně vyvinutým narcisismem, což podle slovníku cizích slov má být chorobná sebeláska spojená s určitým druhem sobectví. To prý v sobě ztělesňoval i krásný staročeský bájeslovný chlapec Narcis, který se sám do sebe zamiloval.
Nu dobrá, dejme tomu, že se to na Klause může hodit, nikdy však nic není zcela absolutní a pánové z Klausovy hradní kamarily by jistě našli dost argumentů, jimiž by těm dušezpytcům mohli odporovat. Je však zarážející, že téměř nikdo z těch odborníků – včetně Martina Stránského – se nepozastavil nad určitými Klausovými výroky, které mají dost zvláštní vztah k morálce. Například okřídleným jeho výrokem se stal ten, podle něhož peníze jsou vždycky až na prvním místě. Nikdo také nezkoumal, zdali jeho autor to myslel vážně nebo spíš i s trochou ironie, která z toho zaznívá. Ostatně se nezdá, že by sám Václav Klaus osobně lpěl na penězích více než jiní politici i nepolitici.
Bohužel, mnohem pravděpodobněji se jeví, že obsah tohoto výroku se přece jen dost silně promítá do jeho politické i ekonomické filosofie, což nás často přivádí k údivu nad jeho politickými počiny v nejrůznějších vysokých funkcích, které zastával a zastává. Například teď nedávno jeho pohřbení už hotového zákona o regulaci hazardu. Z Klausova rozhodnutí a po jeho vetu zůstane u nás vše při starém a jím reprezentovaná Česká republika bude mít stále rekordní počet státem chráněných podniků, které přinesly už mnohou osobní či rodinnou tragédii, neboť gamblerská závislost může být nebezpečnější než závislost drogová. Své neblahé rozhodnutí prezident Klaus odůvodňuje tím, že stát by při platnosti zákona přišel o daně ze zisků hazardu, které nutně potřebuje – vše podle hesla, že peníze vždy až na prvním místě.
V té souvislosti nemohu nevzpomenout současného rytíře smutné postavy Cyrila Svobodu. Ke všemu zlému, co ho poslední dobou potkalo – tedy propad jeho strany KDU-ČSL ve volbách a ostuda s barákem v Praze 6 – musí se mu stále vkrádat na mysl, co že to vyvedl při druhé Klausově prezidentské volbě. Jedním z hlavních hitů programu jeho strany byl právě co nejdůslednější boj proti hazardu. Jenže i zde byly peníze až na prvním místě. Občanská demokratická strana tehdy vyhlásila, že do šedesáti let budou římsko-katolické církvi splaceny náhrady za její ztracený majetek, což by do té doby mohlo i s úroky vydat tuším asi 250 miliard korun.
Věrný katolík Cyril Svoboda zřejmě neuvažoval o reálnosti takového slibu. Copak někdo ví, co bude za šedesát let s českou korunou a co s Občanskou demokratickou stranou? – To jen snad církev vydrží na dalších dva tisíce let. Nicméně Svobodovu víru určovalo roku 2008 přesvědčení, že čestným předsedou a tudíž i jakousi zárukou věrohodnosti jejích slibů je Václav Klaus. Proto se se svým odvěkým stranickým rivalem Kalouskem postavil proti usnesení své vlastní strany a místo Švejnara volil Klause. Jaká to byla politická chyba, se ukázalo už za pár měsíců, když Klaus rezignoval na své čestné předsednictví ODS a navíc tuto svou stranu obvinil z největších korupcí u nás.
Cyril Svoboda tak po své celkem úspěšné kariéře ve funkci ministra zahraničí může teď jen splakat nad výdělkem a politicky diskvalifikován se vrátit k notářské praxi, kde si může vydělat alespoň nějaký ten miliónek bokem. Nu a Václav Klaus bude na Hradě ještě další tři roky uplatňovat své pochybné filosofie, pokud mu to přímá volba ještě o dalších pět let neprodlouží. Doufejme, že tak daleko to nedojde.
