30. dubna uplynulo přesně 65 let od smrti postavy, která se hluboko zapsala do historie 20. století. Ano, toho dne spáchal na ruinách své německé říše sebevraždu Adolf Hitler. Dodnes jsme zvyklí spojovat s jeho jménem všechny škody, které za svého života napáchal. To jméno se stalo tak prokletým, že, jak jsme se kolikrát i u nás přesvědčili, není radno ho používat ani v celkem nevinných příměrech. Tato, možná až přílišná personifikace zrůdného nacismu i v tomto případě navozuje otázku, do jaké míry určují běh dějin jednotlivci, kteří se tak či onak dostanou do čela národů či států.
Dosti představitelná „kdybyhistorie“
Ve škole jsme se učili většinou o různých obdobích podle toho, kde právě vládl který panovník. Marxismus se nás pak snažil přesvědčit, že dějinami hýbou masy, které si jen ve vhodnou chvíli najdou svého vůdce. Přitom se jaksi zapomnělo na celkem chytrý počin císařské německé vlády za první světové války, když se v roce 1917 úspěšně zbavila jedné sobě nepřátelské mocnosti, tedy Ruska, tím, že zařídila, aby v zaplombovaném vagonu byl přes její území přepraven ze Švýcarska do Ruska člověk, o němž se dalo předpokládat, že tam rozpoutá revoluční chaos a tím tuto zem vyřadí z války. To se pak také Vladimíru Iljiči Leninovi dokonale podařilo.
Otázka, do jaké míry se dějiny odehrávají jaksi samy od sebe, a jak rozhodujícím způsobem do ní zasahují jednotlivci, zůstává tedy otevřená a sotva se jí kdy podaří beze zbytku zodpovědět. Když se tedy vrátíme k Adolfu Hitlerovi, není divu, že se v posledních desetiletích objevilo mnoho takzvaných „kdybyteorií“, tedy, co by bylo, kdyby, což, jak známo, je myšlení seriózním historikům přísně zakázané. V podstatě je to tak správné, protože tím mohou vznikat zcela nesmyslné konstrukce, které jen matou lidi ochotné jim věřit.
Přesto nakladatelství Dokořán vydalo před třemi lety soubor statí našich historiků a politologů a dalo té knížce název, který se tomu kacířskému rčení velmi blíží, totiž „Co kdyby to dopadlo jinak?“. A nutno říci, že většina zúčastněných autorů se tam dost zkompromitovala různými bezcennými výmysly, které se jeví jako nereálné i pro případ, že by nějaké to „kdyby“ nastalo.
Avšak právě v souvislosti s Adolfem Hitlerem historik Jiří Rajlich poukazuje na jednu událost z druhé světové války. Tehdy jen čirá náhoda rozhodla, že nenastala situace „,kdyby“, která by pak možná ve svých důsledcích byla rozhodla o jiném průběhu války a mohla snížit počet jejích obětí o celé desítky milionů. Na Hitlera byly během války připraveny dva atentáty. Oba se nezdařily proto, že vůdce předčasně odešel z míst, kde na něj bylo nalíčeno, a unikl tak velmi pravděpodobné smrti. Druhý atentát, takzvaný Staufenbergův, z léta 1944 už nebyl tak důležitý a jeho případný úspěch sotva mohl mít vliv na neodvratnou porážku Německa. Ovšem ten první pokus opravdu stojí za pozornost i po více než sedmdesáti letech.
Jen pár týdnů po skončení vítězného německého tažení Polskem přijel Hitler, jako každý rok, 8. listopadu roku 1939 do Mnichova, aby tam svým věrným spolubojovníkům připomněl pokus o nacistický převrat z roku 1923. Jeho projev zpravidla trval od půl deváté večer do deseti. Jistý truhlář Georg Elser, prý bez vazby na nějakou protihitlerovskou opozici, vyrobil časovanou bombu, kterou zabudoval do sloupu vedle pódia a nařídil k výbuchu na 21:20 hod. Bomba také v tu chvíli explodovala a zabila osm lidí, mezi nimiž by určitě byl i Hitler, kdyby, co čert nechtěl, o pouhých pár minut před výbuchem neodešel.
A zde, přeneseno už do skutečné historické reality, by se válka vyvíjela pouze podle názorů konzervativních německých generálů, kteří by se například bez Hitlerova naléhání sotva byli odvážili rizika tažení do Sovětského svazu v roce 1941. Také by u nich v roce 1940 skoro určitě neprošel zdánlivě téměř šílený nápad mladého generála Mansteina, který proti odporu svých starších kolegů přesvědčil Hitlera, že s moderní technikou není nutné opakovat postup z první světové války jít na Francii přes Belgii, ale že Francii je možné napadnout přímo směrem na Paříž přes její slabá místa u Sedanu.
Hitler si jeho návrh ihned přivlastnil a přinutil tak vrchního velitele generála Brauchitsche k jeho realizaci. A Mansteinův nápad se pak podařil. Kdyby mnichovský atentát na Hitlera dopadl úspěšně, skoro určitě by se Francie neoctla tak rychle na kolenou, válka by se tak mohla dostat do slepé uličky a to by asi vedlo k pokusům o její skončení mnohem dříve. Sovětský svaz by se tak byl válce vyhnul, což si Stalin v té době upřímně přál, a nedošlo by pak k jeho expanzi do východní Evropy. A tak dále a tak dále, raději ani nedomýšlet. Takže na Hitlerovu smrt bylo nutno v hrůzách války čekat až do 30. dubna 1945.
Komentář Jiřího Ješe pro Český rozhlas 6
- Adolf Hitler autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/5/437/43610.jpg
- Atentát na Hitlera v červenci 1944 zdroj: Wikipedia.org http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/4/321/32095.jpg
- Georg Elser autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/13/1220/121949.jpg