V pátek 28. května, v první volební den, uplynulo 126 let od chvíle, kdy se v západočeských Kožlanech narodil Edvard Beneš. Někteří posluchači mi vyčítají, že se touto klíčovou osobností našich politických dějin první poloviny 20. století zabývám příliš často. Je to možná výtka oprávněná, ale na vysvětlenou musím říci, že to není nějaký můj novodobý koníček, ale že už jsem v době svého věznění začátkem padesátých let často přemýšlel o tom, že na téma týkající se zvláštních osudů a vlastností druhého československého prezidenta bych chtěl jednou ve svobodných poměrech napsat celou knihu. Když ty poměry nastaly, zůstal jsem jen u příležitostných článků a relací, neboť jsem zjistil, že Benešova osobnost přiměla k přepsání zasvěcených i povrchních studií desítky našich i zahraničních autorů.
Kupodivu však teprve po roce 1989 se objevila dvě soustavně napsaná díla, která se snaží podat Benešův politický život v maximálně dostupné úplnosti. Spíše jakožto biografii pojal svou knihu o Benešovi emeritní profesor univerzity v Oxfordu Zbyněk Zeman, zatímco sedmisetstránkové obrovité dílo historika Jindřicha Dejmka se zabývá podrobněji Benešovou zahraničně-politickou aktivitou mezi světovými válkami a pokračuje až do času jeho fyzické i politické smrti roku 1948.
Tuto Dejmkovu knihu celkem kladně recenzuje historik mladší generace Vít Smetana v loňském zářijovém čísle časopisu Dějiny a současnost. Přesto však Dejmkovi vyčítá zejména to, že zamlčuje některé neblahé Benešovy počiny, které až příliš vycházely vstříc zájmům Sovětského svazu, a tím také přispěly k nastolení čtyřicetileté komunistické totality v naší zemi po Únoru 1948. Nejzávažnější takto zamlčený údaj získal Smetana z ruských archivů a je to informace dosti šokující. Podle ní prý Beneš už v listopadu 1939 – tedy v době sovětsko-německého paktu nejen o neútočení, ale i o sovětském uchvácení východního Polska a baltských států – se měl vyjádřit před sovětským velvyslancem v Londýně Majským nejen v tom smyslu, že opakovaně Sovětům nabízel po válce naše odstoupení Podkarpatské Rusi, ale dokonce prohlásil, že by nic nenamítal proti zavedení sovětského systému v Československu. Tato slova, která stále citujeme z článku pracovníka Ústavu soudobých dějin Akademie věd Víta Smetany, Beneš prý kategoricky nepopřel ani v březnu roku 1945 v Moskvě, kdy mu je sovětský ministr zahraničních věcí Molotov drsně připomněl.
Skoro by se tomu při nekritickém postoji některých historiků a většiny politiků k Benešovi nechtělo věřit, kdyby zde nebylo mnoho dalších – a nejen těch prosovětských – indicií o některých podivnostech Benešova charakteru. Dosti typický důkaz nám například poskytuje i přesný stenografický záznam o pro tuto zemi osudovém rozhovoru mezi Benešem a Gottwaldem, Noskem a Zápotockým z 25. února 1948, kdy se prezident ocitl v dilematu, zda splnit svůj dva dny starý slib daný nekomunistickým ministrům, že než by přijal jejich demisi, podá radši demisi sám, či zda ustoupí nátlaku tří vedoucích komunistů. Beneš nakonec pravil toto: „Budu vám jen umožňovat, aby všechno, pokud jde o krizi, bylo provedeno rychle, abychom se vrátili do klidných a normálních poměrů. Děkuji vám, že jste přišli, a já jsem vám i nadále vždycky k dispozici, kdyby bylo třeba ještě o věci mluvit. V tom smyslu pravím, že můžete kdykoli přijít.“ Nu a oni za pár hodin přišli. Podle svědectví Benešova tajemníka Eduarda Táborského prezident na chvíli vyběhl do sousední místnosti, kde byla paní Hana Benešová, a té se zoufale zeptal: „Haničko – co mám dělat, oni chtějí, abych to podepsal.“ „A pomůžeš něčemu, když to nepodepíšeš?“ odvětila jeho žena. Prezident se tedy vrátil a podepsal, místo aby sám abdikoval, jak to slíbil svým přátelům. Toto mu jednoznačně ve své práci vytkl i Jindřich Dejmek. A Benešovi nejbližší spolupracovníci Drtina a Smutný dokonce došli k přesvědčení, že více než prezidentův zdravotní stav zde způsobil jeho dávný úmysl, že po mnichovské zradě nám nezbývá nic jiného, než se přimknout ke stalinskému Rusku.
Ale když už dnes vzpomínáme výročí Benešova narození, není možná od věci připomenout ze Zemanova životopisu několik údajů z Benešova útlého dětství, které mohly jeho povahu poznamenat. Jako desáté dítě už dvaačtyřicetileté matky, která o jeho narození zřejmě příliš nestála, byl pak ve škole hodně malý a trochu přitloustlý. Stal se proto terčem stálého šikanování svých spolužáků. Stáhl se proto do samoty, což mohlo být i příčinou jeho celoživotní nesnášenlivosti, nejdrastičtěji pak s druhým ze tří zakladatelů Československa Milanem Rastislavem Štefánkem, s nímž se absolutně rozešel pár týdnů před Štefánikovou smrtí.
Zdá se, že je stále dost věcí, o nichž bychom v souvislosti s Edvardem Benešem měli ještě přemýšlet.
