Na rozdíl od některých našich, jinak docela soudných, lidí se nedomnívám, že by v dohledné době – možná už po nastávajících volbách – mělo u nás dojít k nastolení nějaké totalitní vlády jedné osoby nebo jedné politické strany. Nejčastěji je takto podezříván Jiří Paroubek a ČSSD, teď se podobné úvahy ozývají i kolem Radka Johna a Věcí veřejných, proti nimž s prudkou filipikou kvůli nějakým jejich ozbrojeným hlídkám vyrukoval v Lidových novinách jeden z našich nejznámějších novinářů.
Uvažuji, proč zůstávám v těchto věcech tak klidný a nějakého zvratu základních postulátů naší standardní demokracie se neobávám. Vysvětluji si to tím, že jsem zažil nastolení obou totalit, které pak ovládly větší část mého života, k čemuž možnost připočíst i jeden další návrat totality v dubnu 1969, poté, kdy se leckterým lidem mohlo zdát, že Dubčekův režim zrušením cenzury udělal na chvíli i z komunismu jakýsi náznak demokracie, byť stále pod vládou jedné strany. Tomu však měla učinit přítrž vojenská intervence vojsk Varšavské smlouvy. I tak pak trvalo dobrých osm měsíců, než se po následných diplomatických demarších podařilo s pomocí Gustáva Husáka opět nastolit tvrdou diktaturu – tentokrát tak zvaně normalizační.
Už z toho, co jsem tu až dosud zmínil, vyplývá, že nástup totality byl u nás vždy provázen určitými atributy. Za prvé to byl vliv nějaké zahraniční mocnosti, kde se světovým demokratickým silám nepodařilo nastolení opaku demokracie zabránit – ať už nedostatečnou silou skutečné vojenské intervence, jak se o to pokoušela zejména Anglie po první světové válce v Rusku, nebo naprostou lhostejností k pádu Výmarské republiky a předání moci nacistům v Německu. První, co tyto režimy udělaly, bylo nastolení tvrdé cenzury proti svobodě slova, která vždy totalitní režimy nejvíce ohrožovala.
Troufám si tvrdit, že u nás dnes není nic podobného nějakému zahraničnímu vlivu, který by sváděl některé politické uskupení k uzurpování moci. To nevidíme ani u komunistů, jejichž samovláda vznikla i zanikla jedině v důsledku silové podpory či nepodpory Sovětského svazu. A předtím jakákoliv eventuální sympatie některých Čechů (například tak zvaných vlajkařů) k nacismu – ostatně silně blokovaná národnostní nenávistí k Němcům – mohly existovat pouze za úplné okupace našeho území německými vojsky. V tomto ohledu je naše dnešní situace tak příznivá, jak nebyla po celé stovky minulých let, a kdyby v některých ohledech nebyla torpedována třeba z Pražského hradu, mohla by být ještě příznivější.
Poněkud větší obavy mohou vznikat z výskytu druhého atributu totality – totiž ze snahy umlčet nějaké kritizující hlasy. Zde určitě nelze podezírat z pokusu o zvrácení demokracie třeba Marka Bendu s jeho směšným náhubkovým zákonem a naši demokracii neohrozil dokonce ani Miroslav Sládek se svými republikány. Když ve volbách prohrál, zachoval se celkem normálně a z vrcholné politiky disciplinovaně zmizel.
To možná trochu nebezpečněji se může jevit Jiří Paroubek – nutno však zdůraznit, že jako snad úplně jediný ze současné české sociální demokracie. Jak to však jednou odhalil jeho občasný poradce Valtr Komárek, jde tu spíš o přecitlivělý a pro politika velmi nevhodný rys povahy, kdy dotyčný podrážděně reaguje nejen na skutečný útok proti sobě, ale často i jen na zcela běžnou kritiku svého počínání… Tím se dostává do pozic, kdy by byl schopen i různých zákazů, kdyby k tomu měl odpovídající moc. Zde však nutno říci, že takové případné porušování základního lidského práva není v programu světového sociálně demokratického hnutí, což ani naše strana stejného jména a její současný předseda nemohou ignorovat a právě v těchto věcech se nějak vydělovat.
Vidím-li tedy přece jen nějaké náznaky ohrožení naší demokracie, pak je to třeba ono velmi silné volání Věcí veřejných po přímé demokracii. Sám Radek John to ovšem v jedné diskusi na této stanici limitoval samozřejmým vyloučením obecného hlasování o daních, a poněkud překvapivě to rozšířil i na hlasování o trestu smrti, jehož zákaz u nás by měl být podle něho stůj co stůj zachován. I tak však zbývá dost závažných věcí, které by tato strana chtěla svěřit výhradnímu rozhodování jednotlivých občanů. Zapomíná se přitom, že značná část voličů sleduje politické dění pouze přes novinový a televizní bulvár, což by mohlo vést k uzákonění špatně informovaných názorů a postojů, které by pak v praktickém uplatnění mohly naší demokracií opravdu dost povážlivě zatřást.
Komentář Jiřího Ješe pro Český rozhlas 6
- Alexander Dubček autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/4/353/35213.jpg
- Marek Benda autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/13/1211/121018.jpg
- Jiří Paroubek autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/16/1548/154766.jpg
- Radek John autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/16/1598/159729.jpg
