Když jsem před třemi týdny připravoval své zamyšlení o častých prohřešcích proti elementárním zásadám českého jazyka v našich médiích, nebyl jsem si jist, zdali tato tematika vůbec patří do Názorů a argumentů – relace výlučně politické. Ohlas byl však mimořádný, a to dokonce i mimo oblast Českého rozhlasu. Přitom šlo o příspěvek neodborníka týkající se jen mluvené češtiny a mrzačení těch jejích nejzákladnějších pravidel týkajících se například množného čísla podstatných jmen rodu středního nebo skloňování číslovek.
Většina vzdělaných posluchačů mě jen upozornila na věc, o níž jsem zapomněl říci, že o ní vím, ale že stejně jako oni ji považuji za způsob pro mne těžko přijatelný. Jde o třetí osobu množného čísla sloves 4. třídy, kde od roku 1993 Pravidla českého pravopisu dovolují psát úzké tvary typu „oni přichází“ či „oni odvádí“, což před tím bylo zakázáno a mnohým z nás je to ještě i po těch sedmnácti letech protivné a nepřirozené. Svádí to také k užívání tvaru „oni ví“ či „oni odpoví“, což ani dnes není přípustné a musí se říkat „vědí“ a „odpovědí“.
Bohužel, onen základní mor, který jsem kritizoval a který ani teď není pravidly tolerován, zůstává zřejmě nezdolatelný. Správně poukázal náš stálý kritik Milan Březina na to, co jsou platné nějaké moje pravdivé připomínky, když ihned po doznění mého zamyšlení se to pak po celý večer našeho pátečního vysílání jen hemžilo právě těmi základními prohřešky, na něž jsem se snažil upozornit.
Pak jsem dostal další pochvalný mail od jednoho posluchače, nad jehož první větou jsem se zarazil a chvíli jsem si myslel, že i mistr se uťal. Ta věta zněla totiž takto: „Komolení naší mateřštiny v médiích je v současnosti tak samozřejmé, že už jej člověk téměř nevnímá.“ Hle, tvar „jej“ ve vztahu k podstatnému jménu rodu středního (komolení) se mi zdál být chybný – aspoň podle mých dávných školních vědomostí. Ale pro všechny případy jsem si raději zalistoval v těch tolerantních pravidlech z roku 1993 a vida, ono se to vedle podle mne jedině správného tvaru „je“ povoluje, navíc i s dalším tvarem „ho“ dříve přípustným pouze pro podstatná jména životná.
Tak jsem si řekl, že tady musím akademickým názorům ustoupit, byť by se mi sebevíce nelíbily. A zůstanu raději jen u těch dvou pochybení neodpustitelných – například že „ministerstva loni nešetřily“. Je to nutné napravovat nejen obsahově – tedy ekonomicky – ale snažit se i o nápravu jazykovou, tedy aby ministerstva šetřila. A před kolikže lety se stal ve Francii císařem Napoleon Bonaparte? Když vylovíme z paměti, že se tak stalo roku 1804 a pracně vypočteme, že tomu bude letos 206 let, pak na otázku před kolika lety se to událo, musíme odpovědět 2. pádem – čili genitivem – a odpověď nám nemůže vyjít jinak, než že se tak stalo před dvěmastyšesti lety a žádné před dvěstěšesti.
Zůstaňme tedy alespoň u těchto dvou druhů nejčastějších pochybení a slibme si, že zde zůstaneme neústupně kritičtí vůči všem, kdo se jich budou s dosavadní samozřejmostí dopouštět. Do dalších věcí, zejména do oblasti někdy i pro Čecha těžko pochopitelných slovesných vidů, se raději pouštět nebudeme. Stačí, když náš dědičný závazek ke správnému udržování mateřštiny budeme zatím uctívat aspoň těmi správnými číslovkami a správným množným číslem podstatných jmen rodu středního.
