Když dovolíte, vrátím se ještě ke změně na místě ředitele Ústavu pro studium totalitních režimů. Nový muž v této funkci, brněnský historik docent Jiří Pernes, poskytl v minulých dnech rozhovory snad všem významnějším médiím v této zemi a kromě prohlášení, že chce ustoupit od podporování skandalizující agentomanie, což jsem tu pochvalně kvitoval v naší pondělní relaci, dal zcela jasně najevo, že chce z ústavu udělat opravdu vědeckou instituci, což jí zřejmě až dosud chybělo. Rozhovor v příloze Lidových novin byl dokonce nadepsán velmi výmluvně takto: „Méně dryáčnictví a více vědy“. Však také v textu tohoto rozhovoru čteme věty vpravdě neuvěřitelné. V tomto „vědeckém“ ústavu má prý ze 135 zaměstnanců pouhých 14, ano, slyšíte dobře čtrnáct, tedy pouhých deset procent, ukončené vysokoškolské či vůbec nějaké vyšší vzdělání. To samo snad po změně vedení muselo volat.
Nuže dobrá, stalo se a svitla dobrá naděje, že místo dryáčnictví amatérů nastane práce vskutku vědecká. Ale má i pan docent Pernes přesnou představu, jak ji nastolit? Zatím musí stále odpovídat na dotazy novinářů, zdali do ústavu příliš nezasahuje současná politika a zdali si to pracoviště příliš nezabírá pro své účely Občanská demokratická strana, zatímco levičáci jej hodlají zrušit, sotva by jim to politická situace dovolila.
Nový ředitel celkem správně dovozuje, že by to v dohledné době nemuselo být formálně tak snadné a vyslovuje své přesvědčení, že by to ostatně nebylo ani správné, protože on v budoucnost a užitečnost tohoto ústavu věří. Osobně si tím nejsem tak jist, protože dlouhodobým sledováním Ústavu soudobých dějin Akademie věd České republiky mám pocit, že o tuto etapu naší historie je i přes některé nedostatky dobře postaráno. A hlavně - tento ústav je dobře vybaven kvalitními odborníky. Nehledě k tomu, že v Akademii věd existuje i samostatný Historický ústav a u policie dožívá i Úřad pro dokumentaci a výzkum zločinů komunismu.
Ale připusťme, že téma je natolik složité a obsáhlé, že i dosavadní Žáčkův, nyní tedy Pernesův, ústav může odvést kus dobré práce nejen proto, aby dnešní žijící generace seznámil s tím, čím prošly generace těsně předchozí, ale hlavně, aby stanovil obecné znaky totality, které by mohly být i pro současníky účinným varováním před některými dosud neznámými a ani nepojmenovanými novými totalitami, které by se mohly pokusit ovládnout moc v tomto státě.
Má-li se tak ovšem dít vědecky, pak je nutné okamžitě uplatnit zásady vskutku vědecké práce, to znamená na prvním místě absolutní objektivitu s nutným odstraněním veškerých ať už kladných či záporných emocí. A právě v tomto bodě bylo od začátku práce Ústavu pro studium totalitních režimů jasné, že toto zde asi bude chybět. Jednak se ústav vrhl především na totalitu komunistickou a neporovnával ji s totalitou nacistickou, za druhé obsazením důležitých míst v dozorčí radě některými čelnými členy Konfederace politických vězňů a disentu s vyloučením kohokoliv, kdo kdy přišel do kontaktu s Komunistickou stranou Československa, bylo jasně prokázáno, jakým směrem se onen pseudovědecký výzkum ponese.
Takhle se prostě věda dělat nedá. Přece nemohu mít objektivní pohled na obě totality třeba já, který jsem si od nich užil příkoří dost mimořádná, a stejně tak ho nemohou mít členové rady ústavu Naděžda Kavalírová, Čestmír Ćejka, ba ani chartistka a také dost dlouho vězněná Petruška Šustrová. Zde nezáleží tolik na tom, co si vytrpěl ten nebo onen jednotlivec, ale jak co nejobjektivněji stanovit znaky totalitních režimů a historické podmínky jejich vzniku. A to, nezlobte se, může dokázat lépe i nějaký bývalý komunista, který přišel k rozumu, než oběť totalitního teroru, jíž se jen tak tak podařilo zachránit svůj život. Bude jistě zajímavé sledovat, jak nové vedení ústavu dokáže takový nový styl práce uplatnit.
