Zítra uplyne přesně třicet let ode dne, kdy v čase těsně předdušičkovém zemřel Jan Werich. Jak ukázal televizní dokument z roku 2005, který jsme mohli vidět před několika dny, nebyla to smrt jednoduchá a spolu s jinými nešťastnými okolnostmi ve Werichově rodině vytvořila cosi na způsob antické tragédie. V této ryze politické relaci by však bylo na místě podívat se blíže na Jana Wericha čistě z tohoto úhlu pohledu a pokusit se ho i v této oblasti oddělit od jeho životního a profesního partnera Jiřího Voskovce. Není to věc nikterak snadná a k jejímu zjištění je nutné nahlédnout až do výrazného rozdílu rodinného zázemí obou komiků.
Jaký byl Jan Werich
Jiří Voskovec se narodil sice v Čechách, ale doma se mluvilo stejně česky jako francouzsky, protože jeho matka byla po svých předcích Francouzska, do jejíž rodiny se přiženil český malíř Soběslav Pinkas. Otec původním jménem Vilém Wachsmann byl vojenským kapelníkem, který na protest proti Bádenyho jazykovým opatřením v 90. letech 19. století odešel do Ruska a vrátil se až těsně před vypuknutím rusko-japonské války, tedy roku 1905, kdy se 19. června narodil v dědečkově chatě na Sázavě jeho syn Jiří – ještě pod příjmením Wachsmann. Teprve za první světové války – samozřejmě opět z vlasteneckých důvodů – si pan Vilém Wachsmann obě svá jména počeštil na Václava Voskovce. Syn Jiří vcházel tedy do života už jako Voskovec, ale nadnárodní založení v něm zůstalo, takže bez obtíží vystudoval lyceum v Dijonu a v celém svém dalším životě necítil v sobě nějakou pevnější vazbu ke své rodné zemi. Jednou to dokumentoval poněkud sporným výrokem, že člověk je doma tam, kde si pověsí svůj klobouk. Z mnoha jeho jiných výroků z trvalé emigrace druhé poloviny jeho života však vyplývá, že sám měl v tomto směru určité pochybnosti.
O čtyři měsíce starší Jan Werich měl rodinný původ mnohem usedlejší. Jeho předkové se zabývali většinou rolnictvím a hostinskou živností a jeho otec byl typickým příslušníkem stavu úřednického. Proto i Werichův názor na trvalou emigraci byl od Voskovce značně odlišný a i když o tom po prožitém exilu válečném opět v roce 1968 vážně uvažoval, nakonec od toho z různých důvodů upustil. Pak se snažil nějak vyjít s vládnoucím komunistickým režimem, jehož vztahy k němu byly značně proměnlivé.
Prvotní postoje obou komiků spočívaly čistě na humoru, což až do března roku 1932 charakterizovalo i jejich hry v Osvobozeném divadle. Teprve premiérou revue César se jejich divadlo zpolitizovalo, ovšem byla to politika protidiktátorská, inspirovaná spíše Mussolinim než Hitlerem. Teprve se zostřováním vztahu česko-německého se jejich satira obracela proti Berlínu a vedla dokonce k diplomatickým demarším německého vyslance požadujícím, aby některé hry V + W byly zakázány. Po všech těchto zkušenostech oba komici znechuceni odešli ze svého divadla a teprve na naléhání svých přátel se uchýlili do menších prostor divadla Rokoko se hrou Balada z hadrů. Pak se snažili vydržet i do doby těsně pomnichovské, kdy už však nebylo pro Hitlerovu vládu problémem přinutit českou vládu druhé republiky, aby za použití Metternichova zákona z roku 1830 Osvobozené divadlo definitivně zakázala a jeho protagonisty přiměla k emigraci.
Složitější byly zejména Werichovy vztahy k politice extrémně levicové. Z některých písniček, jako třeba Svět patří nám, nebo Hej rup se zdálo, že Voskovec a Werich jsou komunisté. Když to však jednou Julius Fučík napsal do Rudého práva, šli za ním a prosili, aby to nějak odvolal. Odůvodnili to však pragmaticky tím, že by to ohrozilo návštěvnost jejich divadla. Fučík pak skutečně napsal, že ke komunistickému divadlu mají daleko, ba že nejsou ani marxisté.
Ovšem právě v Baladě z hadrů došlo k něčemu ošklivému, o čem se mnoho nemluví. Werich bez Voskovce byl v Moskvě a kromě obdivu k sovětskému divadlu si odtud přivezl i nákazu stalinským myšlením, což pak prezentoval v jedné předscéně Balady z hadrů, jejíž text je zachován v knižním vydání her Osvobozeného divadla, kde čistě stalinský odporný žargón Werich pronáší zřejmě ze svého hlubokého přesvědčení. Z toho asi později vystřízlivěl a svým vystupováním po válce komunisty spíše provokoval k tomu, že ho sice nechávali hrát, ale divadlo mu nedali.
Je příznačné, že když jednou Wericha viděl se Stellou Zázvorkovou tehdejší sovětský velvyslanec v Praze Firjubin, vyslovil vedle sedícímu ministru Václavu Kopeckému podivení, že takovýhle herec nemá své vlastní divadlo. A Kopecký to hned poslušně napravil a udělal Wericha už v roce 1955 ředitelem Divadla satiry v místech bývalého Osvobozeného divadla, později přejmenovaného na Divadlo ABC. V té funkci se prý Werich neprojevoval příliš sympaticky, i když jako herec zejména s Miroslavem Horníčkem v té době patřil mezi první, kdo započal politické uvolňování následných šedesátých let.
S odstupem desítek let pohlížíme dnes na Wericha kritičtěji než tenkrát a jde o to, aby to byl pohled co nejobjektivnější. Jestli věděl, že podepisuje Antichartu nebo věřil, že to byla presenční listina, není už přitom tak důležité.