Minulý týden se mi narodil pravnuk. Předpokládám, že většina mých vrstevníků měla z takové události radost nebo se na ni těší, pokud ještě nenastala. Sám sebe trochu lituji, že takové pocity tak docela nesdílím. I když se snažím nedávat příliš najevo to, čemu se poněkud pateticky říká vlastenectví, přece jen se cítím vrostlý do této země a ani na chvíli jsem se nepřestal považovat za součást národa, do něhož jsem se nějakou souhrou náhod dostal už ve dvacátých letech minulého století. A i když jsem se jinou shodou náhod později ocitl v situaci, kdy jsem jako štvaný zajíc utíkal zachránit svoji svobodu a možná i svůj život k tehdy pro nás dosti problematickému národu sousednímu, ani vteřinu jsem nepochyboval o tom, že tam vynaložím všechny své síly na to, aby z mé země už nemusel nikdo nikam utíkat.
To všechno bylo jaksi zjednodušeno tím, že mě na hranicích chytli a já jsem pak mohl po dobu několika let ve vězení pozorovat, jaké to děti má země zrodila. Byli to lidé různých kvalit – od skutečných veleduchů až po skutečné lotry – ti druzí bohužel nejen mezi komunistickými žalářníky, ale někdy i mezi těmi vězni.
A tady musím s trochou ostychu přiznat jednu věc, která ani mě, ani nikoho z mého okolí, tenkrát nenapadla a která se mohla zrodit jen v hlavně estébáka. Ten můj v Plzni mi jednou řekl: „Víte, vám se to teď bude zdát nepřijatelné, ale třeba si někdy vzpomenete na to, co vám povím – že možná pro vás bylo dobře, když jsme vás teď chytli.“
Tak ono mi po dalších mnoho let dobře nebylo a mnohokrát jsem si představoval, jak bych tam na západě trávil každou dovolenou u moře a objel bych celý svět. Jenže pak, po dlouhé době, když jsem se konečně ještě za komunistů prvně dostal za želenou oponu, setkal jsem se v Salzburgu se svým přítelem Karlem Feierabendem a zarazil jsem se nad jeho jednou větou: „Mohu jet, kam chci, jenom ne tam, kam chci nejvíc – to jest domů.“
A když jsem pak kolem své čtyřicítky začal pronikat do světově proslulé české hudební interpretace a spolupracovat se špičkovými našimi hudebníky, z nichž mnozí se stali mými přáteli, uvědomil jsem si, že takto zajímavě bych celá desetiletí svého života v emigraci nenaplnil. Neměl bych také tolik domácích zkušeností, abych z nich mohl čerpat fakta pro své vnitropolitické komentáře, jimiž svůj život po pádu komunismu završuji.
Tím že jsem nestrávil celá desetiletí v cizích zemích, jsem také mohl důkladně proniknout do tajů a možností českého jazyka, které oceníme teprve porovnáváním s jazyky mnohem větších národů. Jaká kouzla jen dokáží nevyzpytatelné české slovesné vidy a jak si lze s češtinou krásně pohrávat, když k ní pociťujeme tu správnou příchylnost a lásku spojenou se smyslem pro humor.
Nu a do toho teď přišla ta zpráva o narození mého pravnuka. Jeho matka, tedy moje vnučka, si mi několikrát se slzami v očích stěžovala, že ve svých sedmi letech byla vlastně svými rodiči v podstatě z jejich zištných důvodů unesena ze země, jejímž jazykem stále dobře mluví. Byla jí tak ukradena i osoba, kterou měla ze všech nejraději – její babička – s jejíž ztrátou se nikdy úplně nesmířila. Zůstává to v ní jako pouto k této zemi, i když babička už dávno zemřela.
Vnučka teď žije v Arizoně a postrádá tam nejen český, ale jakýkoliv společenský život. Otcem jejího syna, tedy toho mého novopečeného pravnuka, je Američan a novorozenci dali jméno, jaké jsem nikdy neslyšel – Comer. Samozřejmě, že asi nebude mluvit česky, ale i kdyby, tak by to nebylo nic platné, protože i česky mluvící děti emigrantů bývají zpravidla pro tuto zemi zcela ztraceny – ať už pro geografickou vzdálenost jejich skutečného domova od nás či pro nedostatek českého národního povědomí.
Takto já sám přistupuji i k několika článkům v posledním čísle Respektu z minulého roku. Významní čeští emigranti – například spisovatelka Věra Linhartová – tam popisují, co všechno dobrého jim přinesla a přináší emigrace, jíž oni důsledně říkají exil, což – jak známo – je významově něco jiného. Jenže hlavní chyba je v tom, že všichni mluví jen o svých vlastních osobách a o různých výhodách emigrace, nikoliv o nějakých povinnostech k zemi, z níž vyšli, kde žili jejich předkové a kde by také měli žít trvale jejich potomci. Totéž platí i pro ty naše lékaře, kteří by při opravdu vážně míněném odchodu do trvalé emigrace zapomněli na to, že pomyslným výhodám dávají přednost před nepsanou povinností vůči své vlasti a jejím obyvatelům. Věřím však, že velká většina z nich uvažuje jinak a že po splnění svých oprávněných požadavků, případně po neméně oprávněné dočasné zahraniční zkušenosti, se vrátí k péči o příslušníky toho národa, z něhož i oni sami vzešli. Můj pravnuk však k tomu národu patřit nebude a s mým odchodem skončí i náš rod v této zemi.
