Když jsem před Štědrým dnem vyslechl pravidelný pořad Českého rozhlasu 2 Praha „Jak to vidí“, tentokrát s Janem Petránkem, nedá mi to, abych nezopakoval některé jeho skvělé myšlenky pro ty posluchače, kteří možná ještě byli v práci nebo spíše v nákupních centrech. Přítel Jan Petránek mě vždy uvádí svými hlubokými pohledy k nadšení a pohrdám hlasy těch, kteří při vyslovení jeho jména řeknou jediné: „Ale je to levičák a rusofil“. Můj bože, jako by tohle, i kdyby to byla pravda, mohlo být jediným kritériem při posuzování věcí nejdůležitějších, totiž morálky lidstva a jeho více či méně svobodně zvolených politických představitelů.
Vždyť i nacismus se v Německu dostal k moci celkem svobodnými volbami pod vlivem okolností zaviněných jinde. Podobně u nás po druhé světové válce komunismu pomohlo kromě hlavní politické strany vedené Gottwaldem k překročení kritických padesáti procent chování některých politických činitelů jiných směrů. Byla to především sociální demokracie, jejíž předúnorové poslance prezident Beneš celkem správně připočítával k těm komunistickým. A což teprve volby v roce 1946! Rozhodli je do značné míry hamižní sedláci, kteří tušili svůj větší prospěch z rozdávání drobků z nakradených majetků z politiky vyřazených agrárníků. Ti už jim nemohli dát nic, ale také by jim nakonec jejich majetek neukradli, jak to později mnohým z nich učinili komunisté.
Anebo posedlost znárodňováním, a to nejen u tehdy fanatických a později vystřízlivělých komunistů typu Pavla Kohouta, Milana Kundery a dalších, ale u lidí zcela normálních. Jakoby to bylo dnes, vidím před sebou, jak se už v roce 1947 řadili do průvodu ke znárodňovací manifestaci na Václaváku někteří moji velmi vzácní profesoři ze Smetanky, kteří nás celou válku udržovali ve správném národním uvědomění. Ačkoliv sám jsem se do toho průvodu nezařadil a na manifestaci jsem nešel, nejsem si ještě dnes zcela jist, zdali i já, synek z podnikatelské rodiny, která znárodnění podlehla až později, jsem s tou bludnou myšlenkou tehdy nesympatizoval.
Když jsem potom po čtyřiceti nešťastných letech současně s částečnými restitucemi slyšel i jejich odpůrce v čele s dnešním prezidentem republiky provolávat hesla ve prospěch bludů moderních jako „Jen více Kožených“ či „Peníze jsou vždy až na prvním místě“, tušil jsem, že i tentokrát půjdou ideologie brzy stranou. A právě proto, že jsem tušil nebezpečí finančních švindlů, k nimž se v různých velkých koalicích rádi přidají i sociální demokraté, kteří v případě potřeby použijí i hlasů komunistických, bylo mi jasné, že já tyto strany volit nemohu. Obzvláště když pak jedna jakoby zbrusu nová, která chtěla znechucení prozíravějších voličů využít, si postavila na jedno z čelných míst i osobu tak vysoce důvěryhodnou jako je Miroslav Kalousek.
A právě celá tato kohorta, tedy ODS, ČSSD a TOP 09, svobodnou vůlí našich voličů ovládla velkou část našeho politického pole na příští čtyři roky. Může to být kratší, ale mohlo by to být i delší, kdyby přestalo jít hlavně o ty peníze a byla ohrožena i naše politická svoboda. To však snad není ještě pravděpodobné, neboť je zatím stále co polykat, čemuž i ta svoboda může být užitečná.
Při tomto pohledu na naši domácí scénu, která v tom finančním smyslu začala přetékat právě před Vánocemi a kterou zatím zdánlivě poctivé Věci veřejné řeší tajně s autorem oněch výše citovaných výroků o Koženém a penězích, pohlížím i na Petránkovy výroky vysoce souhlasně, zejména pokud jde o výskyt korupce nikoliv jen z našeho lokálně omezeného pohledu, ale i při srovnání s tím, jak to s korupcí vypadá třeba v Číně či v Rusku, ale také v Indii, jíž si zatím nikdo nevšímá v domnění, že tam vládne jakási demokratická společnost.
Dále jsem vyskakoval nadšením, když Jan Petránek jen skvěle doplňoval už dávno hlásané pochybnosti, k čemu že potřebujeme drahé a korupční grippeny či pandury a jak je teď draze posíláme kamsi do Asie, kde s nimi chce naše vláda a její ctihodní ministři Schwarzenberg a Vondra vyhrát nějakou nevyhratelnou válku proti terorismu. Ten, jak ukázalo 11. září 2001, dokáže pracovat i pouhými kudlami v ukradených letadlech a může kdykoliv velmi primitivně otrávit potraviny nebo podzemní dráhy.
A stejně jako Petránek nevěřím ani já nějakým proklamativním prohlášením o velmi částečném jaderném odzbrojení, když už všichni zúčastnění mají v záloze zbraně mnohem účinnější. Na druhé straně věřím ve zbabělost příslušných vůdců, nejvíc těch asijských, jimž strach o sebe nedovolí ani sednout si do letadla.
V jedné věci mám však k Petránkovým vývodům kritickou poznámku. Týká se to předvánoční pražské návštěvy bavorského premiéra Seehofera, v jehož delegaci byl i vůdce sudetoněmeckého landsmanšaftu Berndt Posselt. Nuže, Benešovy dekrety musíme kritizovat i my, a to zejména ty, o nichž se tolik nemluví a kde jde o „pouhé právo“, které podle už citovaného politika má být jen třešničkou na dortu ekonomiky. Tedy například, že trest smrti musí být vykonán (ve smyslu dikce Benešových dekretů) do dvou hodin po vynesení rozsudku bez možnosti odvolání a bez ohledu na výsledek vyřízení žádosti o milost. A tak dále – to se týkalo stejně německých jako českých odsouzenců.
I to mohou Němci právem ještě dnes kritizovat, protože tyto nesmysly řadí naši politici do našeho, prý stále platného práva. Dekrety samy nic neříkají o zcela nekontrolovaném divokém odsunu, ba ani o odsunu celkovém. Jak známo, ten si prezident Beneš původně ani nepřál a teprve po nacistickém zločinu v Lidicích ustoupil nátlaku nezlikvidovaného zbytku domácího odboje a přijal jejich požadavek odsunu úplného. Ten však vyplýval jen z ustanovení o ztrátě československého občanství a zabavení majetku. Kdyby byl Beneš předtím vyhověl naléhavé výzvě týchž lidí z domácího odboje, aby bylo upuštěno od atentátu na Heydricha, bylo by se všechno další asi vyvíjelo jinak. Podobně, kdyby byl Beneš vyhověl pozdější neméně naléhavé žádosti britské vlády, aby žádným zákonným opatřením nevyvolal odsun Němců. Asi pod tímto vlivem se Beneš slovu „odsun“ důsledně vyhnul.
Teď Jan Petránek trochu porušuje svou vlastní zásadu neohlížet se stále do minulosti a vidí v účasti pana Posselta v delegaci bavorského premiéra hlavně hříchy Posseltových předků. Měl by však dát přednost současnosti a poukázat přímo na osobní hřích tohoto žijícího Berndta Posselta, když před pěti lety on svýma vlastníma rukama hlasoval proti našemu přijetí do Evropské unie. Tím chtěl zřejmě zmařit přiznání naší sounáležitosti s tímto celkem a zapomněl, že jeho mnohem provinilejší Německo samozřejmě součástí tohoto celku je.
Stojí dokonce za to uvažovat i o přijetí Ruska, které má k Evropě blíž, než ti, kdo stojí těsně na východ za ním. Právě jim by při jejich pronikání do Evropy mohlo být Rusko významnou překážkou, možná i větší, než dosud jedině uznávaná Amerika, která se i přes povzbudivé Obamovy řeči Evropě nezadržitelně vzdaluje.
(Komentář Jiřího Ješe pro Český rozhlas 6)
- Milan Kundera zdroj: Atlantis http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/10/904/90329.jpg
- Obrněné transportéry Pandur autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/15/1450/144908.jpg
- Jan Petránek autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/4/372/37108.jpg
- Bernd Posselt autor: ČTK, zdroj: ČTK http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/1/78/7784.jpg
