Je tu opět výročí srpnových událostí roku 1968 a tak bychom mohli pokračovat v sérii úvah o hrdinství či zbabělosti našich představitelů v různých historických situacích. Nuže za největšího srpnového hrdinu je všeobecně považován dr. František Kriegel, který jediný z naší delegace odmítl podepsat tak zvané moskevské protokoly. To je sice pravda, ale nemělo by se přitom zamlčovat, že Kriegelova pozice při těch jednáních nebyla stejná jako u ostatních účastníků. Kriegel totiž, ač unesen z Prahy letadlem jako další členové politbyra KSČ, nebyl od začátku puštěn k jednání (snad prý v tom hrál svou roli i jeho židovský původ) a měl tak poněkud pádnější důvod protokoly nepodepsat, i když mu je nakonec k podpisu předložili.
Řekl bych, že větší statečnost pak projevil až 18. října, kdy jako jeden z mála poslanců hlasoval proti přijetí smlouvy o dočasném pobytu sovětských vojsk na našem území, což de facto kodifikovalo prodloužení srpnové okupace třeba až na ony příslovečné věčné časy. Podobnou statečností byl pozdější Kriegelův podpis Charty 77.
Jinak ovšem v životopise tohoto komunistického lékaře a politika najdeme mnoho míst velmi sporných. Lze chápat, že šel v roce 1936 jako lékař pomáhat do Španělska republikánské armádě, méně pochopitelné už je že po celou druhou světovou válku působil jako vojenský lékař čínské Rudé armády a ještě v letech šedesátých byl zdravotnickým poradcem Castrovy kubánské vlády. Současně trvale spojoval lékařskou praxi s činností politickou, což ho po roce 1945 přivedlo do funkce organizačního tajemníka Krajského výboru KSČ v Praze a následně i zástupce velitele hlavního štábu Lidových milicí se vším, co to znamenalo pro průběh komunistického převratu v únoru 1948. V letech šedesátých se stal předsedou ÚV NF, což ho vedlo i k trvalému odporu vůči veškerým pokusům rozšířit Národní frontu třeba o Janýrovy sociální demokraty nebo o Klub angažovaných nestraníků. To všechno poněkud oslabuje onen trvale hlásaný nimbus Kriegelova hrdinství.
Vycházíme-li dál z knihy Zdeňka Mlynáře „Mráz přichází z Kremlu“, pak podobně rozporné chování shledáváme i u jiných účastníků moskevských jednání, na prvním místě u prezidenta generála Ludvíka Svobody. Jeho osobnost nutno pojímat v celoživotní souvislosti. Původně nesporný vlastenec, legionář z bitvy u Zborova, po první válce aktivní důstojník Čs. armády, který se na počátku německé okupace podílel na budování vojenské odbojové organizace Obrana národa. Z toho vzešel i jeho útěk do SSSR, kde po své počáteční internaci se stal velitelem 1. čs. samostatného praporu.
A tam se přihodilo cosi až dosud věrohodně nevysvětleného, co ho zřejmě přivedlo do blízkosti sovětských tajných služeb. Takže, když se stal v roce 1945 ministrem Národní obrany v Košické vládě, byl už zřejmě pod jejich rozhodujícím vlivem. To se pak projevilo v jeho prakticky komunistickém chování v únoru 1948.
Vysoké vojenské funkce zastával až do roku 1950, kdy, opět z ne příliš objasněných příčin, byl z armády na čas odstraněn a dokonce i krátce vězněn. Pak ovšem zase, prý na intervenci Nikity Chruščova, byl vrácen do veřejného života a jmenován náčelníkem Vojenské akademie Klementa Gottwalda v Praze. V uvolněných poměrech roku 1968 byl po abdikaci prezidenta Novotného zvolen 3. března 1968 prezidentem republiky. Na Pražském hradě ho pak zastihla i sovětská okupace a hned v následujících dnech se Svoboda zachoval vskutku statečně, když dokázal vyhodit vyjednavače za ustavení takzvané dělnicko-rolnické vlády vedené Aloisem Indrou. Na místo toho se odebral sám do Moskvy k přímým vyjednáváním se sovětskými představiteli.
A tady se opět Svobodovi vrátily všechny jeho válečné i poválečné prokomunistické resentimenty a zachoval se podivně. Absolvoval po příletu všechny pocty prokazované hlavě suverénního státu a při jednání v Kremlu vytáhl revolver darovaný mu prý Sověty a položil ho před sebe na stůl, čímž snad měl hrozit svou případnou sebevraždou.
Pak ovšem velmi rychle přijímal všechny sovětské požadavky, a když mělo dojít k podpisu ponižujících protokolů, podepsal je první a nutil zdráhající se členy své delegace, aby ho následovali. Je málo známo, že nejdéle mu odolával Alexander Dubček. Pak zase na letišti došlo ke scéně, kdy Sověti nedopravili k odletu právě Františka Kriegela a Svoboda odmítl opustit Moskvu, dokud ho nepřivedou. Teprve po splnění tohoto požadavku dal svolení, aby delegace odletěla domů, kde po čase i on, Svoboda, sovětskou okupaci uznal a schválil.
Tedy celkem podivuhodná směsice statečnosti a zbabělosti čelných československých činitelů té doby, což by mělo být historií zachyceno jako celek a ne pouze v dílčích detailech - u Svobody stejně jako u Kriegela.
