Ještě dříve než začneme intenzivně vzpomínat na kulaté dvacáté výročí pádu komunismu, musíme se přenést přes nekulaté výročí vyhlášení Československa z 28. října 1918. Po dlouhá desetiletí byl tento státní svátek slaven anebo alespoň vzpomínán bez nejmenší pochybnosti nás Čechů, že šlo o událost jednoznačně kladnou. Byla totiž interpretována jako obnovení českého státu, po němž Češi celé věky toužili. Z tohoto hlediska byla jejich přání splněna, obzvláště když do historického sídla českých králů mohli dosadit muže tak moudrého, jako byl T. G. Masaryk. Rychle se zapomnělo na to, že před válkou zdaleka nebyl tak oblíben, ba dokonce v době tak zvané hilsneriády dokonce nenáviděn, takže nebýt jeho americké manželky, možná by byl z této země odešel a kdoví, jak by to pak bylo s tím obnovením českého státu dopadlo.
Jakkoliv se nám pozdější diktátorské režimy uctívání 28. října snažily znechutit, my jsme si to nedali vzít, neboť tento den a celý čas první republiky byly pro nás symbolem svobody, demokracie a kulturnosti, jakou náš národ v takovém rozsahu nikdy nezažil. Nepřipouštěli jsme si pochybnosti o nevhodném národnostním složení tohoto našeho mnohem více než pouze českého státu, neuvědomovali jsme si nesourodost tak zvaného československého národa a hlavně – ponechávalo nás dlouho v klidu, že vítězná Amerika hned po válce opustila Společnost národů, a ti, kteří v ní zůstali, nedbali příliš o to, aby se kolem malé středoevropské oázy demokracie nevytvářelo nebezpečné okolí, které nás málem mohlo jako národ zahubit.
Toto katastrofální nebezpečí bych chtěl připomenout právě teď, kdy se u nás z vrcholných míst dost nezodpovědně nakládá s těžce získaným začleněním do spřáteleného celku po dlouhých desetiletích skutečného národního ohrožení. Budeme-li tedy za měsíc připomínat naše vymanění z pout komunismu, zamyslíme se především nad duchovní stránkou toho útlaku ubíjející v našich lidech všeobecnou vzdělanost a hlavně morálku. Neměli bychom však zapomínat ani na diktaturu nacistickou, vedoucí boj ne pouze o naše duše, ale i o naši holou fyzickou existenci.
Právě začátkem října před pětašedesáti lety zastupující říšský protektor Reinhard Heydrich, vyslaný do Prahy Hitlerem, svolal představitele nacistické protektorátní exekutivy, aby je seznámil s vůdcovými plány na vyklizení českého prostoru pouze pro Němce. Mělo se to ovšem stát až po válce, o jejímž vítězném konci neměli hitlerovci nejmenší pochyby. Během války však potřebovali ještě českou pracovní sílu a klid v zázemí, takže Heydrich sám neměl za úkol provedení likvidace Čechů osobně řídit. V onom projevu ze 2. října 1941 však celkem nepokrytě své podřízené s poválečnými plány na naši národní likvidaci obšírně seznámil. Četl jsem záznam té jeho řeči jednou přímo v sídle sudetoněmeckého landsmanšaftu v Mnichově a musel jsem uznat, že tím tato organizace jako by Čechům přiznávala jisté oprávnění k tomu, že i oni se pak po válce uchýlili k drsné odvetě v duchu kolektivní německé viny.
Nyní mi jedna posluchačka poslala plný text té Heydrichovy řeči. Z jejího závěru volně ocituji alespoň několik vět. Heydrich řekl: „Abychom získali přehled o tom, kdo z lidí v tomto prostoru je schopen poněmčení, musíme získat příležitost, abychom ohodnotili veškeré obyvatelstvo z hlediska rasového a národnostního. Jedni budou dobré rasy a dobře smýšlející, ty můžeme poněmčit. Dále najdeme lidi špatné rasy a špatně smýšlející. Ty musíme dostat ven, na východě je místa dost. Pak musíme uvážit, co provedeme se špatně smýšlejícími lidmi dobré rasy. U jedné jejich části nezbude nic jiného, než je usídlit v čistě německém prostředí a převychovat jejich smýšlení. Když to nepůjde, musíme je nakonec postavit ke zdi.“
Takhle měl pro náš národ skončit neblahý vývoj v zanedbaném versailleském systému, který jsme považovali za vrchol našich tužeb. Co bychom byli za to dali, kdyby se po první světové válce rýsovalo v politickém uspořádání světa něco podobného, jako je dnes NATO nebo Evropská unie, kde bychom byli mohli doufat ve svou ochranu. Kéž by si to uvědomili ti nerozumní lidé, kteří v jakémsi pošetilém boji o naši neposkvrněnou suverenitu přímo zločinně nedbají hrůzných poučení z minulosti a ignorují naše dosud nevídané možnosti, které se nám ze strany dvou mocných kontinentů nabízejí.
