Je zajímavé, jak dokonale se podařilo vyvolat odpor a hrůzu z toho, že by pozornost k podezřelým faktům mohla být považována za nějaké spiknutí. Jako by se různá spiknutí vůbec nekonala a jako by samo konstatování a hlavně častější připomínání některých podobností muselo teorii spiknutí nutně potvrzovat.
Nezakrývejme podezřelé okolnosti teoriemi spiknutí
Tak třeba při naší národní detektivce o smrti Jana Masaryka je stále opomíjen citát z knihy jeho přítelkyně Marcii Davenportové, kde o svém pobytu v Praze začátkem března 1948, poté, co Masaryk přijal v Gottwaldově vládě úřad ministra zahraničí, píše doslova toto: „Když Jan poprvé rozhodl, že mám odjet do Londýna, dal mi ústní vzkazy pro svého starého přítele Bruce Lockhardta a pro sira Orma Sargenta, šéfa britského ministerstva zahraničí. Jan jim podával zprávu o svém úmyslu uprchnout, ale neuváděl kdy.“ (konec citátu). Davenportová 7. března odjela a stačilo, aby jen část tohoto vzkazu vyřídila a úmysl muže s velmi významným jménem se přes špiony na britských úřadech mohl dostat do Moskvy a stát se důvodem k jeho rychlé likvidaci, aby se nepostavil do čela zahraniční protikomunistické akce. K té likvidaci došlo jen o pár dnů později – 10. března.
Podobně může být zpochybňována stále platná zpráva Warrenovy vyšetřovací komise z 60. let o jediném čarostřelci, který z velké dálky přesně usmrtil prezidenta Kennedyho a pak sám byl při převádění do vězení zastřelen před zraky televizních kamer jakýmsi Rubym, který pak zase ve vazbě zemřel, prý na rychlou rakovinu. Nebo ještě jiná věc: Mohlo hrdou britskou monarchii nechat v klidu, když po dovolené princezny Diany na jachtě s jejím habešským milencem docela reálně hrozilo, že legální následník britského trůnu bude mít nevlastního bratříčka? Obzvláště, když se v britském tisku bylo možno dočíst, že Diana byla ještě v Paříži za dohledu britské tajné služby urychleně pitvána a teprve pak bylo její zbylé tělo přepraveno do Londýna k pohřbu?
U nás bychom podobných podezřelostí jen za posledních dvacet let našli přehršle. Pomiňme záhady kolem živého mrtvého Martina Šmída a záhadné slečny Dražské za sametové revoluce. Pomiňme podivné zbrojní zakázky v době působení dnešního významného politika na ministerstvu obrany. Zeptejme se alespoň na to, co vlastně obsahovala tzv. Kubiceho zpráva, částečně prozrazená pár dní před volbami v roce 2006, z níž jakousi neopatrností pánů Langera a Severy unikla na veřejnost jen informace o údajných stycích Jiřího Paroubka s jistým podnikatelem Ďuričkem, který mu měl nabídnout svou dceru k ukájení jakýchsi pedofilních choutek a později zastřelili Paroubkova přítele Kočku? Pokud jde o to pedofilství, bylo záhy všeobecně prohlášeno za absurditu, svůj diskreditační účel však na krátkou chvíli mohlo splnit. Ostatní, možná mnohem důležitější a hlavně třeba pravdivější věci z Kubiceho zprávy, byly pečlivě zatajeny, ale Kubice byl ještě ministrem Langerem odstraněn, aniž by byl zbaven mlčenlivosti.
A co teprve všichni ti přeběhlíci, kteří zapracovali nejen při nastolení Topolánkovy vlády, ale i při neblahé druhé volbě prezidenta Klause. Není divu, že se při všech těch divech jaksi vytratila dosti pozoruhodná zpráva, že doslova pár hodin poté, co český parlament 19. ledna 2007 ukončil sedm měsíců trvající krizi vyslovením těsné důvěry, samozřejmě za pomoci přeběhlíků, požádala americká vláda G. Bushe ČR o možnost vybudování radarové základny na našem území. Vzhledem k několika nepříliš důvěryhodným počinům klanu prezidenta Bushe nebudila ani tato akce od začátku dojem průhlednosti. Ozývala se v té době jména různých čelných osob Bushovy administrativy, například viceprezidenta Cheneyho nebo ministra Rumsfelda, nebo některých firem jako Haliburton či Boeing. Tam všude mohly být v této věci různé obchodní či přímo osobní zájmy. Mnohým oponentům radaru se také úplně nezdálo urputné tvrzení zastánců, že jde pouze o zařízení proti jadernému snažení Íránu, zatímco nějaké protiruské úmysly se zcela vylučovaly.
Návštěva bývalého náměstka ministra obrany v Clintonově vládě Coyla v Praze, jehož projevu v budově parlamentu jsem byl přítomen, mnohé z těchto pochybností potvrdila, například o technické kvalitě radaru na Marshallových ostrovech nebo o nejasné strategické účinnosti tohoto projektu vůbec. Rozumnější mezi českými politiky už tenkrát jeli do USA, aby si o věci pohovořili se členy Kongresu. Když se vrátili, velmi důtklivě doporučovali, aby se jednak počkalo na nového prezidenta a ve věci se nepostupovalo jen bilaterálně, ale společně s NATO a s EU, jejichž jsme řádnými členy. Jen hlavní zastánce izolovaného postupu s USA Alexander Vondra vyhrožoval, že v případě nepřijetí radaru v Brdech bude u nás opět zavedena povinná vojna. Tomu musela oponovat i ministryně obrany Parkanová, předtím zpívající na oslavu radaru nepříliš povedenou Vyčítalovu písničku.
Teď tedy, když došlo na slova dlouhodobých radaroskeptiků, přejímají radarofandové alespoň částečně jejich dávnou tezi, že nositelem našich bytostných národních zájmů je mnohem spíše Evropa než Amerika, byť by to byla i ta Obamova, a že bude lépe, když teprve společně s ostatními zeměmi EU a samozřejmě i s USA v rámci NATO budeme dobře zvažovat, co je pro naši případnou společnou obranu proti dobře určenému potenciálnímu nepříteli nejvhodnější. V tom by nám však nesměl dělat potíže ve věci evropské jednoty pan prezident a ve věci spolupráce s Amerikou komunisté. Jakkoli obě tyto dost protichůdné složky naší politiky mají stále nepochopitelně vysokou podporu občanů, je v těchto věcech naší povinností klást jim tvrdý odpor.