V noci z minulé soboty na neděli se mi špatně spalo. Rozhodila mě totiž naše kontaktní relace „Volejte Šestku!“ – ani ne tolik proto, že se tam v tak hojné míře ozývaly názory, s nimiž bytostně nesouhlasím, ale proto, že je vyslovovali posluchači této stanice, která se je už delší dobu snaží vést k myšlení do hloubky. Považoval jsem za samozřejmé, že právě tito menšinoví posluchači si takový způsob myšlení ztotožní s myšlením vysoce racionálním oproštěným od nezdravých emocí, zejména od strachu. Neboť strach má velké oči a tyto příslovečné velké oči nám pak deformují reálnou skutečnost – čili onu stále přemílanou pravdu, o níž už jen málokdy někdo řekne, co si pod ní představuje.
Dosti jednostranná opozice většiny právě v politice silně erudovaných osobností vůči názorům a požadavkům prezidenta republiky Václava Klause, s nimiž on přichází nejen opožděně, ale hlavně s úmyslem využít jich na podporu svého vítězství při znemožňování evropské integrace, by mohla naše nepovrchně myslící posluchače přesvědčit o tom, že pravda je spíše na straně těch oponentů než u prezidenta. Leč, marné naděje, valná část našich občanů považuje stále za větší nebezpečí případnou – ale jak stokrát prokázáno, vysoce nepravděpodobnou – možnost ztráty nějaké kdysi až příliš snadno získané chalupy v pohraničí než trvalé odstavení naší země a našeho národa z důvěry nadějného celku, který by měl pro příští staletí napravovat chyby ze staletí minulých, které vyplývaly z evropské nejednotnosti a strhávaly tento kontinent do stále nových a zbytečných válek.
Zajisté, Němci se na tom v minulých 150 letech vydatně podíleli a není divu, že slovo Němec se v hlasech našich lidí dodnes ozývá mnohem častěji než třeba slovo „nacista“, označující teprve beze zbytku ty, kteří se na nás provinili nejvíce. Proto našim lidem také tolik nevadil zločinný komunismus, když nám byl jaksi zprostředkovaně podáván z českých rukou. Kdežto hitlerovci byli především Němci a ani za druhé světové války se jim u nás jinak neřeklo. Proto si zde dodnes komunisty pěstujeme a vůči Němcům – zejména těm sudetským – zachováváme tu nejbdělejší ostražitost a nedůvěru až do třetího kolena.
Sám jsem zde před týdnem připomněl Heydrichovu řeč o přípravě vyhlazení českého národa z této země. Neučinil jsem tak proto, abych znovu ospravedlnil naši nechuť k Němcům, ale hlavně abych upozornil na to, kam až mohla Evropa dojít při existenci takzvaně suverénních národů a států, když byly puštěny z řetězu, jak se to stalo nejen v případě Hitlera, ale ještě před tím u Viléma II. či Bismarka nebo ještě před tím napoleonských Francouzů či v 17. století dokonce i Švédů. Václav Havel to s těmi Švédy jednou vzal vážně a požadoval vrácení nějakých zlatých krámů, které nám Švédové v Praze ukradli z beztak už před tím nakradených sbírek Rudolfa II. Možná, že zde měl Havel svou pravdu, ale celý svět se mu pokradmo posmíval a připisoval ten požadavek jeho divadelnickému fantazírování. Stejně by asi svět po šedesáti letech pohlížel na nějaké dodatečné požadavky sudetských Němců – tedy ono příslovečné „prolomení“ Benešových dekretů.
Urputná snaha a nezlomné přesvědčení o trvalém včlenění dekretů do našeho právního řádu jen upozorňuje na jejich ostudnost a filosofickou zvrhlost bez ohledu na to, za co měly být odvetou. Neboť v těch dekretech (hlavně č. 16 a 19, tzv. retribučních), které také mají být na věky zachovány jakožto perla našeho právního řádu, se s klidem operuje s – u nás už dávno zrušeným – trestem smrti, proti němuž není povoleno odvolání a musí být proveden do dvou hodin od vynesení, aniž by vyřízení případné žádosti o milost mělo odkladný účinek. Máme se opravdu čím chlubit, když i na platnosti tohoto paskvilu tak houževnatě trváme, aniž o tom raději příliš mluvíme. Ale když ono se to týkalo hlavně Němců, tak co? Stejně jako když při formulování dekretů o zabavení majetku a odebrání československého občanství se vycházelo z údajů o sčítání lidu od roku 1929, tedy i více než deset let před válkou, a podle toho se pak aplikovala kulturními státy dávno zrušená kolektivní národní vina.
Přiznám se, že po všem, co jsem v posledních dnech na toto téma slyšel, mám větší obavy z některých ustrašených Čechů než z kteréhokoliv jiného evropského národa a pohled na konání našich prý suverénních vlád za minulých dvacet let mě ani v nejmenším neuklidňuje.
