Musíme právem předpokládat, že většina našich občanů – a tudíž voličů – není odborně vyškolena v ekonomii a politologii. A tak není divu, že poučení v těchto věcech hledá v mediích, případně v rozhovorech s lidmi, kteří jsou v těchto oborech vzděláni. Počítám se mezi tu většinu a jakožto prostý novinář chci dělat hlavně to, co pociťuji jako svou základní povinnost – totiž číst a sledovat i to, na co obyčejnému občanu při jeho každodenních starostech nezbývá čas. Od rána do noci čtu tedy všechno možné, abych se dopídil něčeho, co bych posluchačům mohl servírovat jako alespoň přibližnou pravdu.
Kecací ekonomie nás k pravdě nepovede
Dostávám se však do situací, o nichž se mluvívá hlavně v souvislosti s právníky – totiž že z jejich diskusí vzejde vždy přinejmenším o jeden právní názor více než je těch, kteří ony názory vyslovují. Záhy však zjistíme, že toto platí i o tak fatálních věcech, jako je třeba klimatologie. Neboť, kdo dneska přesně ví, zdali se oteplujeme, či ochlazujeme a zdali za to člověk může, či nemůže. Také medicínská prognostika a statistika zrovna teď nedává odpověď, zdali prasečí chřipka je pandemie, nebo podvod.
A což teprve když se pustíme do ekonomie. Kolik protichůdných a přitom naprosto vyhraněných názorů jsme četli a slyšeli jak pro, tak proti zavedení eura či pro i proti užití tak zvaného šrotovného. A z receptů na řešení světové hospodářské krize nám musí jít hlava kolem – jednou se nám předkládá metoda americko-obamovská, jindy německo-merkelovská, takže představa, že u nás vymyslíme něco originálního, co nás navíc po troškách zbaví lidskému rozumu nepředstavitelného státního dluhu, se zdá být více než naivní. Jsem zvědav, jak si s tím nakonec aspoň teoreticky poradí naši nejkovanější ekonomičtí kouzelníci Klaus a Zeman.
Velmi upřímně a zřejmě jedině pravdivě se k těmto věcem postavil všeobecně oblíbený mladý ekonom Tomáš Sedláček. Jeho nedávný rozhovor v příloze Orientace Lidových novin vyústil v tento závěr: „Většina analytiků vám řekne, že krize skončí, až krize skončí. Já řeknu, že nevím.“ A je to bez dlouhých řečí.
Tato bezradnost ostatně vyplývá už z nedávného Sedláčkova bestselleru nazvaného Ekonomie dobra a zla. O ní také autor povídal dokonce i v náboženském vysílání této stanice a příslušné redaktorky byly nadšeny tím, s jakým filosoficko-náboženským pohledem autor onu poněkud nepochopitelnou ekonomii pojímá. To však ještě neznaly text onoho už citovaného rozhovoru pro Lidové noviny, kde – můžete si to najít v příloze Orientace ze 6. ledna – moderátor Sedláčkovi připomíná, že ve svých textech se označuje za ekonoma „kecacího“. Sedláček se k tomu hlásí těmito slovy: „S kolegy ve škole jsme se rozdělovali na ekonomy matematické a kecací. Matematičtí se specializovali na ekonometrii a dělali jenom matematiku. Ti kecací se spíše zajímali o reálnou ekonomickou politiku, o svět v jeho dějinnosti.“ A o kousek dále čteme další významná Sedláčkova slova: „Není možno odpovědět na otázku, jestli se dobro vyplácí, nebo ne.“
A tak ekonomové kecací i nekecací docházejí k hlavnímu mottu Sokratovy filozofie, že vědí, že nic nevědí. Nemohu více než vám o tomto pracně vyčteném poznání podat strohou zprávu.