Kritické dějinné události, do nichž jsou zapojeny široké lidové vrstvy, se neobejdou bez jednoduchých hesel. Ta pak přetrvávají někdy i po celá staletí a stávají se tak součástí folklóru určitého národního celku, aniž už se zkoumá jejich skutečný obsah. Tak i v nekonečném proudu vzpomínek a oslavných řečí, které se na nás v uplynulých dnech valily ze všech stran, zaznělo z úst Václava Havla i dávné heslo komunistického fanatika Julia Fučíka: „Lidé, bděte!“
Ani dnes není přesně jasné, co bylo pro Fučíka podnětem při jeho prvním vyslovení. Nejsem si jist, že to bylo až v Reportáži psané na oprátce, možná, že už dříve chtěl varovat před nebezpečím nacismu. Ale pak na konci srpna 1939 jeho varování slyšeli představitelé země, kde podle něho zítra již znamenalo včera, když podepsali s nacisty pakt nejen o neútočení, ale také o rozdělení Polska. Není tedy tak úplně jasné, co tím heslem Fučík myslel. Rozhodně to nebylo varování před největším nebezpečím následujícího půlstoletí – tedy před komunismem. To pouze onen oslovený lid si pak na to heslo vzpomněl, když v padesátých letech psal velkými písmeny na zeď pankrácké věznice jeho dobovou parodii s obsahem mnohem konkrétnějším a srozumitelnějším – tedy „lidé, bděte, neblbněte, všichni se sem nevejdete“. A nutno říci, že valná část národa se podle toho na příštích čtyřicet let zařídila.
Ale jak si s tím heslem komunistické ikony poradit právě teď, v době 20. výročí naší konečně nabyté svobody? Pokud to postavíme tak, že nás varuje před něčím, pak nutno přiznat, že třeba Václav Havel to specifikuje dostatečně jasně v podobě svých dávných tezí – tedy že máme věnovat větší pozornost morálce v politice a řídit se jeho vlastním heslem z roku 1989, že pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí. Zde je význam jasný a srozumitelný, méně však už význam jednotlivých slov, z nichž je toto heslo složeno. Jakkoliv třeba slovo „pravda“ je možné jednoznačně užít v matematice, když mluvíme o Pythagorově větě, ve vědách společenských takovou jistotu nikdy nemáme a už vůbec ne v oblasti tak neurčité, jako je politika. Už jen při hledání naší české historické pravdy narážíme stále na nějaké rozpory. A to nejen u vědomých falšovatelů, ale třeba i u Masaryka, například když při návratu do vlasti osvobozené od katolických Habsburků vyslovil větu, že „Tábor je náš program“, čímž vyprovokoval historika Josefa Pekaře k hlásání pravdy zcela opačné. Takže při hledání odpovědí, před čím to máme bdít, máme stále o zábavu postaráno a pravdy se jen tak nedobereme.
Poněkud přesnější by mohla být diskuse o tom, před kým bychom měli bdít. Nu a zde se nám může připomenout, že mezi oddanými a nekritickými zastánci umístění amerického radaru v Brdech to jediný Václav Havel neodůvodňoval výlučným nebezpečím z Íránu, jak to činili všichni představitelé Bushovy administrativy, ale statečně ukázal poněkud severněji. Udělal trochu ramena směrem k Rusku a zdůraznil, že jeho přání dnes už pro nás nejsou rozkazem. Tak to ostatně v duchu zřejmě pojímala i většina zastánců oné Bushem plánované a Obamou odvolané akce.
Havlova oddaná přítelkyně Madeleine Albrightová v Otázkách Václava Moravce Bushovu administrativu odsoudila velmi ostrými slovy a postavila se plně za politiku dnešního amerického prezidenta. Pokud tedy polibek, jímž se s Havlem před kamerami pocelovala, znamenal i potvrzení jejich dávného splynutí duší, měl by Václav Havel vysvětlit, jaký je jeho dnešní seznam konkrétních geopolitických nebezpečí a priorit. Pokud jde o Rusko, řekl před několika dny pro britský deník Daily Telegraph aspoň tolik, že Putin je svou rafinovanou politickou hrou mnohem nebezpečnější, než byl Jelcin. Jenže on už je tu nově zase o něco odlišnější Medveděv, takže i to musíme při úvahách o našem bdění brát v úvahu.
