Jelikož jsem minulé dny trávil převážně s našimi médii, musím říci, že mě z těch poněkud přehnaných oslav pálí oči a brní uši, aniž by mi jeden další orgán v hlavě signalizoval, že se mé vědomosti o těch událostech před dvaceti lety nějak významně rozšířily. Jen někteří dobře informovaní lidé jako Jacques Rupnik jednoznačně potvrdili, že náš 17. listopad 1989 byl jen odrazem a nedílnou součástí vrcholu dlouhodobějšího vývoje, který přivedl velkou část nesvobodného světa ke splnění přirozeného lidského práva na svobodu.
Na této základní myšlence jsem i já postavil dva své poslední komentáře na stanici Český rozhlas 6. Před tím pondělním mě kolega Jan Bednář uvedl jakožto pamětníka. Jakpak jinak? Jenže moje paměť sahá mnohem dál než do roku 1989. Proto mohu pamětnicky s naprostou jistotou tvrdit, že podíl Čechů na osvobození od komunismu byl výrazně menší než jejich účast při jeho nastolení celé desítky let před tím. Zasahuje to až do 19. století. Jak mohla Jiřího Paroubka tak rozzlobit byť i trochu zlomyslná věta herce Michala Pavlaty, že porodní bábou našeho komunismu byla už prapůvodní Českoslovanská strana sociálně demokratická dělnická založená 7. dubna 1878. Cožpak prvním řečníkem na ustavujícím sjezdu Komunistické strany Československa v roce 1921 nebyl dlouholetý předseda sociálních demokratů dr. Bohumír Šmeral? A což třeba Antonín Zápotocký nebyl členem sociální demokracie ve vysokých funkcích více než dvacet let?
Jistěže, když tato parta odchodem do KSČ očistila sociální demokracii od nedemokratů, patřila tato strana pod vedením Antonína Hampla k nejslušnějším za první republiky, již pak mohl volit i T. G. Masaryk. Což ovšem nic nemění na tom, že komunistické zlo, zostřené pak od roku 1929 ještě nástupem tak zvaných karlínských kluků v čele s Klementem Gottwaldem, vzešlo z lůna sociálních demokratů a Michal Pavlata má historicky naprostou pravdu. Nemá-li to být pravda i v současnosti, neměli by pánové Paroubek a Rath stále balancovat mezi kritikou dnešních komunistů a radostným počítáním jejich získaných hlasů jakožto součásti jejich levice a jejich potenciální moci.
Ostatně takové balancování vůbec nepatří jen naší současnosti. Opět jako pamětník zde mohu podat autentické svědectví z doby kolem února 1948. Sociálnědemokratičtí politici nebyli zdaleka jen ti slušní Bělehrádkové či Majerové, ale kromě Zdeňka Fierlingera tam velmi silně působili i další kryptokomunisté či jejich agenti jako bratři Erbanové či pozdější hlavní organizátor sloučení s KSČ profesor Jiří Hájek – ano, později slavný disident a čelný chartista. Právě proti tomuto posledně jmenovanému vedl systematickou kampaň poctivý sociální demokrat Jiří Löwy v exilovém časopise s tradičním názvem Právo lidu.
Bohužel se zdá, že k lidem Hájkova typu má zvláštní afinitu i bývalý prezident Václav Havel, který teď, právě v době oslav dvacátého výročí koncování s komunismem, pronesl výrok, že členství v KSČ nemůže být vnímáno jako nějaký zločin a studoval-li někdo na sovětské diplomatické škole, pak to bylo asi proto, že jinde diplomacii studovat nešlo. Ano, ano. Opět musím promluvit jako pamětník. Po uzavření českých vysokých škol 17. listopadu 1939 nešlo studovat vůbec nic jinde než na německých vysokých školách. Když pak někteří a vskutku nemnozí čeští studenti takové možnosti využili, byli znemožněni na celý další život. A podpis přihlášky do nacistické strany si snad vůbec nebylo možné představit, takže pokud to snad někdo učinil, octl se spíš před národním soudem, než aby byl poslán do nějakých vládních či diplomatických služeb.
Z uvedeného Havlova výroku nad slunce jasněji vyplývá, že on, jako čelný a nesmírně zasloužilý bojovník proti komunismu, nepovažuje souhlas a součinnost s odporným komunistickým režimem za nic špatného. Proti tomuto postoji musím ostře protestovat. Prosím, buďme k bývalým komunistickým prospěchářům velkorysí, ale mějme stále na paměti, že jak to napsal ve středečních Lidových novinách Tomáš Vystrčil, členství v KSČ, zákonem prohlášené za zločinnou organizaci, znamenalo už samo podíl na zločinu. Komunistický systém stál a padal s jednomyslností strany, kde i trpná poslušnost, zvednutá ruka, podpis či účast na schůzi, ba i samo placení příspěvků mohlo znamenat vynesení rozsudku. Ať už se jednalo o uvěznění, ztrátu majetku, občanství, nepřijetí, nebo vyhození ze školy či z práce, nebo dokonce i trest smrti. Nevím, jak lépe než tímto citátem z Vystrčilova článku toto své dnešní zamyšlení zakončit. Jen neustálým pokáním mohou ti, kdo takto zhřešili, dosáhnout svého vykoupení. Rozhodně však nikoli přes naši nejvyšší politickou reprezentaci.
