Když se kolem úmrtí charismatického právníka Vojtěcha Cepla vyrojilo mnoho vzpomínek a obsahově velmi zajímavých statí, leckoho napadlo, zda se tím trochu nebagatelizují jeho neméně ctihodní kolegové z prvního ústavního soudu, kteří ho svou smrtí předešli – tedy Zdeněk Kessler, Antonín Procházka, Vladimír Čermák a Vladimír Klokočka. Patrně to způsobil onen Ceplův přebytek charismatu, který ho učinil mediálně známějším a široké veřejnosti srozumitelnějším. Tím více však překvapil nezájem médií o Ceplův pohřeb. Nebyly tam kamery, které mohly ukázat zcela zaplněnou velkou síň strašnického krematoria, a tak televizní diváci z pohřbu neviděli vůbec nic. Chyběly i rozhlasové mikrofony, které mohly zachytit už hodně trapnou hornovou úpravu Larga z Dvořákovy Novosvětské, což pak muselo napravit mnohem důstojněji znějící jiné Largo od Georga Friedricha Händela.
Takovéto věci masová média tradičně nezajímají. Co by je však určitě zajímat mělo, to byla slovní část tohoto pozoruhodného pohřebního obřadu. Už podruhé v letošním roce. Poprvé to bylo na pohřbu protikomunistického vůdce z roku 1948 Josefa Lesáka, že se zde uplatnilo cosi nezvyklého: z řečniště totiž promluvil přímo člen rodiny zesnulého. V Lesákově případě to byla jeho vnučka, v Ceplově jeho syn – soudce ostatně známý veřejnosti z aktuální kauzy o justiční mafii.
Tento způsob rozloučení ze strany nejbližších příbuzných vnáší do obvyklých pohřebních řečí, ať už civilních nebo církevních, docela nový styl a jako by rakev zesnulého nasvítil docela jiným světlem. Vojtěch Cepl mladší také celý svůj projev pronášel směrem ke katafalku svého otce a přímo jej oslovoval. Byl to autentický výraz vděčnosti k člověku osobně nejbližšímu s přihlédnutím k jeho nemalému významu obecnému. Končil základní myšlenkou oceňující na Vojtěchu Ceplovi ze všeho nejvíce to, jak své nejbližší naučil vůbec největší moudrosti, to je schopnosti dokázat rozlišit podstatné od nepodstatného.
Tu mě napadlo, že autoři hned několika nekrologů neopomněli připomenout jakousi nepodstatnou legrácku z diskusních pátků v Ceplově vinohradské vile, kdy se pan profesor bojovně postavil ke krbu a mával proti svému oponentovi pohrabáčem. Ale jen velmi pozorní čtenáři a posluchači se dozvěděli, co tak důležitého pana profesora rozzlobilo. O to však právě šlo mnohem víc než o nějaký pohrabáč. Tím chtěl Vojtěch Cepl jen symbolicky a trochu divadelně jít bojovat proti myšlence přímé volby prezidenta republiky, kterou někteří jeho hosté v duchu různých populistických teorií zastávali. Ta myšlenka se po celých dvacet let jako ponorná řeka stále objevuje nejen v našich diskusích, ale poslanci a senátoři ji znova a znova vracejí do našich zákonodárných orgánů. Nu a pan profesor chtěl tím pohrabáčem dát najevo, co si o rozumnosti uplatňování takzvané přímé demokracie myslí. To souvisí i s jeho známým a teď před smrtí ještě několikrát opakovaným kacířským výrokem, že většina nejen nemusí mít vždycky pravdu, ale že ji zpravidla také nemívá. Proto i naše ústava, na jejímž formulování se Vojtěch Cepl tak intenzivně podílel, omezuje přímou demokracii jen na jednotlivé případy povolené ústavními zákony přijatými třípětinovou většinou.
Jinak je nutné dát přednost demokracii zástupné, kdy o zákonech mají rozhodovat lidé, kteří by měli být obzvlášť pečlivě vybíráni podle stupně své vzdělanosti a etiky. Právě takovým se jeví – a svým projevem v krematoriu to jen potvrdil – syn našeho zvěčnělého pana profesora. Chtělo by se tedy po anglickém způsobu zvolat: „Vojtěch Cepl je mrtev, ať žije Vojtěch Cepl!“
