Letošní 28. říjen jsem většinou strávil u rádia či televize a napadaly mě při tom myšlenky, o něž bych se zde chtěl podělit. Překvapilo mě například, jak často se při tom slavení vyskytlo téma hudby, ale nemylme se, ona i hudba může mít politické poslání.
Začalo to už v jedenáct dopoledne, kdy se první program České televize ohlédl za loňským defilé vojenských hudeb v Kroměříži. Perfektně připravené a pohybově sladěné dechovky české, polské, rumunské, belgické a rakouské armády dokázaly rozhýbat nejen starší publikum na kroměřížském náměstí, ale dodatečně i nás u televizorů. Osobně jsem ocenil, že z repertoáru těch orchestrů pomalu mizí těžiště starých vojenských pochodů a aspoň opožděně zde nastupují vcelku opatrné náznaky swingového a rockového jazzu. Bylo to natolik sugestivní, že diváka napadla dávná hlavní myšlenka ze semaforského filmu „Kdyby tisíc klarinetů“ navrhující, aby se místo válečných zbraní raději vyráběly hudební nástroje.
Hudební téma naskočilo i v následném přímém přenosu z Pantheonu Národního muzea, kdy jsme se opět podivili, proč se na začátku oslavy 28. října hraje nejdříve dvakrát za sebou „Nad Tatrú sa blýská“ a teprve pak už bez repetice „Kde domov můj“. Pokud se tím snad má zdůraznit, že je to oslava vzniku československého státu, tak proč se československá hymna nehraje v pořadí po celá desetiletí obvyklém?
Ale to už veškeré hudební uvažování přebil úvodní projev předsedkyně Svazu bojovníků za svobodu Anděly Dvořákové, která právě za tuto funkci večer dostala státní vyznamenání, aniž se řeklo, jak a kdy za svobodu sama bojovala a trpěla. Obávám se, že to nebylo proti komunistům. Jinak nemá smysl o obsahu jejího projevu podrobněji informovat. Stačí říci, že to bylo ještě dokonalejší, než bývají vystoupení paní Jany Bobošíkové nebo pana Ladislava Jakla. Pozoruhodné však bylo, že tento ostře protisudeťácký a do značné míry i protievropský projev odměnily přítomné šedivé hlavy až frenetickým potleskem, s nímž se nemohly rovnat mnohem mírnější ohlasy lepších projevů pánů Sobotky, Vlčka, Bartáka a zejména premiéra Fischera, které se zabývaly mnohem více naší současností a budoucností, než aby se znovu žlučovitě prohrabovaly dávnou a trapnou minulostí.
Nu a konečně přišel dávno očekávaný večer rozdávání státních řádů a medailí, kdy bylo konečně potvrzeno už předem prozrazené vyznamenání Karla Gotta s výlučným odůvodněním jeho pěveckých a nikoliv politických zásluh. Neboť politicky to prostě nešlo. První kritiky tohoto velmi sporného ocenění poukazovaly na to, že Gott v roce 1977 podepsal takzvanou antichartu. Což o to, takových byly celé stovky, i když dosud málokdo ocenil statečnost takové Marie Tomášové nebo Ilji Racka, kteří to dokázali odmítnout. Neboť hrdinství – nemylme se – může mít i tuto někdy dokonce velmi žádoucí podobu, kdy najdeme sílu odepřít vykonat něco, co požadují mocipáni, kteří mohou negativně zasáhnout do našeho života. A právě tohoto druhu bylo největší Gottovo provinění, pro něž státní vyznamenání ve společnosti skutečných hrdinů nikdy neměl dostat. On totiž antichartu nejen podepsal, ale učinil tehdy v pražském Divadle hudby prakticky totéž, co v Národním divadle Jiřina Švorcová. To jest, postavil se do čela této protidisidentské kampaně a poděkoval totalitním pohlavárům za dobrou atmosféru, kterou prý komunistický stát pro umělce vytvářel. Sám jsem celý ten odporný projev na vlastní uši slyšel a nikdy ho nemohu Karlu Gottovi zapomenout. Ostatně už před tím jsem si myslel to, co jsem si až loni přečetl na obálce známé knihy polského novináře Szczygiela o naší zemi symbolicky už v názvu pojmenované jako Gottland. Autorka textu na záložce napsala, že tento titul jako by evokoval poněkud směšnou krajinu zakonzervovaného kýče.
Zde nelze nepřipomenout část textu jedné písně Jaroslava Hutky: „Mocná je zbraň, mocnější je právo, co je nejmocnější, co je nejmocnější – pravdomluvné slovo“. Texty většiny Gottových písniček nejsou přímo lživé, jsou právě jen kýčovité, což se velice líbí naší populaci i populistickému panu prezidentovi. V zahraničí pak nejvíce někdejším východním Němcům i s jejich pořadem „Ein Kessel buntes“.
Rovněž vyznamenání Evy Pilarové, ač by v kulturním porovnání dopadlo poněkud lépe – nebylo zcela na místě, protože neúměrně zatížilo misku vah na stranu pop-music, přičemž nebyl oceněn ani jediný představitel hudby vskutku umělecké. A není u nás nikterak málo těch, kteří svým mistrovstvím napravují ve světě naši pokaženou pověst politickou.
Komentář Jiřího Ješe pro Český rozhlas 6
- Pietní akt ku příležitosti 91. výročí vzniku ČSR autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/13/1202/120191.jpg
- Panteon Národního muzea autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/13/1203/120223.jpg
- Karel Gott autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/13/1203/120262.jpg
