K stáru se člověk snaží třídit informace, jichž se mu dostává, podle jejich důležitosti. Neběhá proto jako pes za každým míčkem, který mu hodí jeho rozmařilý pán, v tomto případě naše média. To jsou například různé aféry politiků, které se podle potřeby vytáhnou po několika letech ne proto, aby bylo učiněno zadost nějaké spravedlnosti, ale aby denunciací onoho politika bylo dosaženo nějakého politického účelu. To jsou ony případy s Grossovým barrandovským bytem, Langerovými kontakty s panem Sekyrou, nu a teď s dosud málo známým panem Mrštinou a jeho veřejným domečkem v Náchodě.
Tak to všechno jsou ony míčky, za nimiž už se nehodlám honit a hledám zajímavější věci, jimiž mohu naplnit čas zbytečně mařený sledováním oněch aférek. V nich totiž, jak víme, nejde nikdy o nic světoborného a sotva něco z toho pronikne za břehy našeho poněkud zatuchlého českého rybníčku.
Dějí se však i tady u nás věci, které mají trvalejší životnost i větší důležitost. Pokud tedy jde o takovéto větší trvalky, ponechme pro dnešek stranou případ pana prezidenta Václava Klause, zejména pokud jde o jeho kazimírský vztah k Evropské unii, ale všimněme si raději pana Miroslava Šloufa, který si už přinejmenším od roku 1996 i se svou komunistickou minulostí udělal z našeho veřejného života pěkné eldorádo. Televizní diváci mohli ve čtvrtek a v sobotu minulého týdne na ČT 2 sledovat hodinový pořad nazvaný „Tady je Šloufovo“. Pravidelní čtenáři novin se v něm sice nedověděli mnoho nového, ale pořad přece jen vzbudil respekt tím, že ledacos z toho, co je o Šloufovi známo, dokázal takto souborně shrnout jakoby do jednoho příběhu - ovšem bez uzavřeného konce.
Za vysvětlení stojí, proč se ten pořad tak jmenoval. To v úvodu naznačil sám jeho protagonista, když diváky informoval o jakémsi lidovém povědomí, že republika je prý takto rozdělena na „Šloufovo“ a „Dalíkovo“. A máme to. To už není nějaká krátkodobá mediální prskavka, která zazáří a zhasne, to už je do jisté míry dělba zeměpánství. I když to pan Šlouf s tím svým vlastním, ale i Dalíkovým významem asi poněkud přehnal, přece jen tak docela mávnout rukou bychom nad tím neměli. Obzvláště když události posledního roku ukazují, že když Šlouf začal ztrácet důležitost politickým úpadkem svého dlouholetého guru Miloše Zemana, obrátil se směrem k samému Václavu Klausovi, jemuž se snažil pomoci ke druhému prezidentskému zvolení, zatímco Marek Dalík se tak do jisté míry stal symbolem roztržky Klaus - Topolánek. Do Šloufova už tedy zřejmě patří i Pražský hrad, kdežto Strakova akademie zůstává v Dalíkově.
Když nám tedy v televizi byly předvedeny různé ty Šloufovy bohulibé aktivity od Zemáku přes Olovo až k podivnému jednání v Iráku (některé další případy ani hodinový pořad nedokázal pojmout), začal jsem se zamýšlet nad tím, zdali by Šloufové a Dalíkové mohli ohrozit samou podstatu zdejší demokracie. Myslel jsem přitom hlavně na to, o čem jsem tu mluvil přesně před týdnem - totiž, že dny 15. března 1939 a 25. února 1948 znamenaly skutečnou katastrofu, která tuto zem ze dne na den uvrhla do naprostého nevolnictví, kdy si nikdo nemohl být jistý svou osobní svobodou, majetkem či dokonce životem.
Tak tento stupeň nebezpečí snad pánové Šlouf a Dalík ještě nepředstavují - ani jeden z nich nevypadá jako Hitler, Stalin nebo Gottwald. Oni se jen spíš baví tím, jak beztrestně mohou tahat za nitky a vydělávat přitom pohádkové peníze, s nimiž podnikají věci veřejnosti sice neznámé, ale přece jen snad nepodrážející samé základy státu. Přesto však být panem Klausem, Weiglem nebo Topolánkem, necítil bych se nejlépe s podobnými hady na svých prsou, byť se zatím obracejí ke svým pánům pohledy plnými oddanosti.
