V dnešním zamyšlení navážu volně na svůj komentář, v němž jsem citoval i názory profesora Václava Bělohradského o nutnosti odpoutat se od jednoduché polarizace komunismus - antikomunismus a přiznat si, že mnohé zlo v naší současnosti nemá svůj zdroj pouze v komunismu, ale i v chamtivé, lidské přirozenosti. Ta je obzvláště odsouzeníhodná u politiků, a to nejen u nás - však jsme něco podobného mohli nedávno sledovat i ve staleté demokracii britské.
Ale jakkoliv hluboce můžeme být znechuceni tím, k čemu jsme za posledních dvacet let dospěli, jedno si přiznat musíme: svoboda slova a pohybu je dnes nesrovnatelná s tím, co tu vládlo celé předchozí půlstoletí. Možná, že pro někoho tato hodnota je méně důležitá než touha mít co nejvíce peněz, věcí a služeb, ale konec konců i s příchodem svobody se poměry u nás výrazně zlepšily.
V tomto bodě znamená obecný obrat nejen náš listopad 1989, ale už několik let před tím probíhající reforma sovětská v podobě Gorbačovovy perestrojky a glasnosti. Nedávno v pražském Americkém kulturním centru vystoupil profesor bostonské univerzity Igor Lukeš, který se profesně zabývá nejnovější historií. Hlavní tezí jeho přednášky bylo, že podněty k životně důležitým změnám ve střední a východní Evropě z druhé poloviny osmdesátých let minulého století se projevovaly mnohem silněji ze strany sovětské než západní. Američtí prezidenti Reagan a Bush starší jakož i britská premiérka Margaret Thatcherová neměli prý tak vehementní zájem na rychlém nastolení svobody a demokracie v Sovětském svazu a jeho satelitech, jak jsme si mysleli, ale do jisté míry jim vyhovovaly základní obrysy vztahů mezi Varšavskou smlouvou a NATO. Rusko naopak bylo ke změnám tlačeno mnohem silněji, a to nejen proto, že by se bylo cítilo Západem uzbrojováno, ale hlavně vzhledem ke katastrofální demografické situaci země.
Pro Sovětský svaz se tak vláda nad jeho satelity stávala stále větší přítěží. Zde jednou z nejhlavnějších příčin byl a dodnes je nezřízený alkoholismus a vysoká potratovost, což - jak jsme i tento týden slyšeli - za posledních několik desetiletí snížilo ruskou pracovní a jistěže i brannou potenci.
Proto profesor Lukeš energicky vyzývá, abychom místo strachu z Ruska pracovali usilovně na mnohem závažnější a účinnější jednotě Evropy jakožto politického, ekonomického a kulturního celku.
Nejen naše sociální demokracie, lidovci, zelení a nová strana TOP 09, ale částečně i Občanská demokratická strana a - světe div se - také KSČM projevují svou afinitu k Evropě a lze očekávat, že právě naše integrace s tímto kontinentálním celkem bude oslabovat vliv dnešní komunistické strany u nás, která se aspoň před volbami chce distancovat od neblahé minulosti své předchůdkyně něčím výraznějším, než pouhou paušální omluvou těm, které předchozí komunistický režim poškodil tím, že z jeho dopuštění byli naši lidé zbavováni normálních existencí od samého školního věku jakož i kradením legálně nabytých majetků ba někdy i ztrátou domova a přímým zabíjením justičním.
I omyly, jichž se při průzkumu těch dob dopouštějí různé badatelské ústavy, jsou lepší než ono ticho, které se jen s krátkou výjimkou roku 1968 nad tímto močálem rozhostilo na celých čtyřicet let. Což však nic nemění na přínosné myšlence Václava Bělohradského, že předmětem našeho zájmu by mělo být i ono neprozkoumané území mezi komunismem a antikomunismem. Více spolehlivých vědomostí by určitě mělo vliv i na naše názory a přesvědčení.
