Tato moje páteční zamyšlení na konci týdne mají být trochu osobněji zaměřená než jiné příspěvky, které na stanici ČRo 6 vysílám. To dnešní tedy bude možná ještě osobnější. Před čtyřmi týdny moderátor páteční relace ještě před tím než moje zamyšlení pustil do éteru, ohlásil, že ležím v nemocnici. Telefonní a mailový poprask s přáním brzkého uzdravení, který nastal, mě samozřejmě nesmírně potěšil, jen mi bylo trochu líto, že - jak si aspoň myslím - málokdo pod dojmem té prosté zprávy přesně věděl, o čem jsem vlastně mluvil.
Musím tedy počítat s tím, že podobný úděl postihne i můj dnešní příspěvek. Považuji totiž za nutné svým příznivcům sdělit, že teprve teď jsem v nemocnici doopravdy, a to dokonce mimo Prahu, takže to, co teď posloucháte, bylo namluveno už více než před týdnem. V té době jsem ještě nevěděl, zdali svá případná další zamyšlení budu vůbec schopen napsat či dokonce přečíst. Možná, že se budu muset i odmlčet. Zamýšlet nad děním světa se však budu stále, a pokud to jen půjde, tak jako onen pověstný kanonýr Jabůrek se budu snažit u mikrofonu stát a něco do něj ládovat.
A to bych zde dnes rád zdůraznil: Rozhlas je smyslem mého života. Nechtěl jsem nikdy být píšícím novinářem, ale tím pánem, co mluví do rádia. Bylo mi vždy jasné, že i nepatrný hlasový odstín může zvýraznit myšlenku, o niž mi jde. Rozhlasu - a zde musím vytknout před závorku zejména Českému rozhlasu 6 - vděčím i za to, že mě obklopují lidé z řad výjimečných posluchačů této stanice, a to teď zejména také lékaři, kteří mě mnohdy znají lépe než já je. A upřímná srdečnost, jakou mi prokazují moji rovněž zcela výjimeční redakční kolegové, mi připadá jako z nějakého nejčistšího příběhu o kolektivním přátelství.
Mám však mezi posluchači jednoho dosti zarputilého kritika, který ostatně leckdy nenechává na pokoji i celou naši redakci. A od něho přišel e-mail, jehož podstatnou část vám přečtu: „Já občas polemizuji s vašimi liberálně-pacifistickými názory, a to dost tvrdě. Jenže to je rovina komentátor-posluchač. Po rovině lidské bych Vám rád sdělil, že Vám moc držíme palce, abyste se nám uzdravil a opět mohl hovořit z vln Šestky ‘live‘. Myslím, že reprezentuji i zbytek Klubu přátel Šestky, takže těch palců, co držíme, je zatraceně moc.“ Následuje podpis a tedy jméno, které mnozí z vás znají.
Nuže, tisíceré díky, pane M. B., budu se i kvůli vám všem snažit, abych vašim přáním vyhověl. Ale aby toto zamyšlení nebylo jen o mně, pokusím se vysvětlit, v čem je patrně jádro sporu mezi námi dvěma. Posluchač sám to naznačuje docela přesně tím, že moje názory prohlašuje za liberálně-pacifistické s důrazem na to druhé slovo. Ano, dobře mě poslouchá, jsem opravdu pacifista, pro něhož vůbec nejvyšší hodnotou je lidský život, a to nejen v jeho okrajových fázích, kdy se tolik horuje proti potratům a eutanazii a pak se neodpovědně hazarduje s lidskými životy v jejich nejkrásnějším rozkvětu jen proto, že lidstvo bůhvíproč rádo válčí. A církev svatá, tak tvrdě bojující proti těm potratům či eutanazii často mlčí k rozpoutaným válkám, jako byly ty dvě světové. Ba na začátku té první z plna srdce žehnala c.k. zbraním, jen aby pěkně zabíjely tisíce Francouzů, Rusů či Srbů.
Pokud tedy můj oponent nabyl dojmu, že jsem stejným odpůrcem amerického radaru jako ti, co proti němu chodí demonstrovat, nebo že odmítám, aby naše republika plnila své spojenecké závazky například v Afghánistánu, pak je to krutý omyl. Od začátku se jen ptám, jaké jsou skutečné důvody a cíle různých těch akcí a volám po tom, aby se teď aktuálně k tomu vyslovili opravdu všichni spojenci. Třeba by se zrovna teď potvrdilo, co tady říkám od začátku, že za radarem mohly být i nějaké obchodní zájmy Bushovy administrativy a že výhled na nějaké světlo v afghánském tunelu skutečně vyžaduje nové a důkladné kolektivní zamyšlení, aby se s životy spojeneckých vojáků a místních obyvatel nehazardovalo tak bezhlavě jako dosud.
Inu, je to tak, já - na rozdíl od svého posluchače - nejsem od nátury voják a dávám přednost hrdinství, které riskuje, aby zachraňovalo a ne aby zabíjelo. Proto jsem i proti komunistům bojoval ze všech sil už dávno před tím, než zde uchopili moc, ale když miliony našich lidí dopustily, aby vyhráli, tak pak už jsem se onou zabíjející hrdinskou cestou Mašínů nevydal. I dnes vidím různá nebezpečí horší, než jsou ta od komunistů. A proti nim zde budu mluvit do posledních svých sil. Ještě jednou děkuji a srdečně vás všechny zdravím.
