Když se nedávno objevila zpráva, že stínový ministr vnitra František Bublan a první místopředseda ČSSD Bohuslav Sobotka založili takzvanou křesťanskou platformu sociální demokracie, naivně mě napadlo, jak si tito pánové spolu se svým předsedou Jiřím Paroubkem, který se - ač příslušník československé církve husitské - k této platformě nepřihlásil - tedy jak si tito pánové poradí s nadcházejícími dvěma letními svátky 5. a 6. července.
U dvou z těchto tří mužů jde totiž o dva odstíny nekatolictví, takže by se měli hlásit k odkazu mistra Jana Husa slaveného letos až v pondělí, zatímco jediný římský katolík mezi nimi by měl vyznávat svátek příchodu soluňských věrozvěstů připadající už na předcházející neděli. Pak jsem si ovšem uvědomil, že takto přemýšlet je vskutku naivní, protože pokud jde o ryze náboženské přesvědčení těchto politiků, pak o jeho vlažnosti svědčí to, že Jiří Paroubek - jak již řečeno - se k nové platformě vůbec nepřihlásil, Bohuslav Sobotka v životě o svém nějakém náboženském přesvědčení nepromluvil a František Bublan od svého původního kněžského povolání dost neorganicky přešel ke zpravodajským službám a následně k čisté politice.
Lze tedy předpokládat, že o nějaké ekumenické záležitosti oné platformě asi nepůjde a její členové se k problému těch letních svátků postaví asi shodně s valnou většinou obyvatelstva této země, která tak nejvýš zalituje, že svátkový benefit začínajícího léta je v tomto roce jen poloviční, neboť první sváteční den připadá na neděli. Každému - a zřejmě i sociálním demokratům - je zřejmě naprosto jasné, že zřízení nějaké ekumenické křesťanské platformy nemá u nich účel náboženský, ale politický. O ideových rozdílech mezi husity, evangelíky a katolíky se u nás vůbec nediskutuje a sami představitelé naší největší církve si dnes o správnosti upálení mistra Jana Husa pro nějaké náboženské úchylky nejsou jisti. Jeden z jejich známých disidentů už před více než deseti lety řekl, že on si Husa sám pro sebe kanonizoval - tedy prohlásil za svatého.
Ponecháme-li stranou veřejně politickou stránku náboženství - to jest vztah státu a církví, případně vyrovnání nějakých majetkových nesrovnalostí, zůstává jako důležitý politický faktor i nesporný fakt, že přes všechny nářky o sekularizaci této země je zde mnoho lidí soukromě věřících. Zdá se, že mezi nimi nepřevládají ti, kteří spojují náboženství s obecnou mravností, láskou k bližnímu a s úzkostlivým dodržováním biblického Desatera, ale spíše lidé, kteří ve víře hledají při svých nesnázích naději, že jejich život definitivně neskončí smrtí.
Avšak na politické podchycení věřících - zejména těch, kteří se hlásí k církvi římsko-katolické - si u nás tradičně dělá nárok strana lidová. Proto také mezi prvními, kdo se pokusili zřízení sociálně demokratické křesťanské platformy zpochybnit, byl současný předseda KDU-ČSL Cyril Svoboda. Označil to za „předvolební zbožnost“ a s chutí připomněl, že sociální demokracie v minulosti potopila dohody mezi státem a všemi církvemi a odmítla ratifikaci smlouvy s Vatikánem. Všechno je to podle Svobody jen předvolební aktivita, která nemění nic na charakteru sociální demokracie jakožto strany čistě sekulární, která je už samou svou historií založena na odporu proti církvím. Tyto ryze politické námitky by bylo možné doplnit známou příhodou z první republiky, kdy jeden z osobně celkem slušných sociálních demokratů Rudolf Bechyně ve sněmovně zvolal na ještě slušnějšího předsedu lidovců Monsignora Jana Šrámka potupný výrok: „Ty černý pope, odtud brzy vyletíš!“
A zde, jak ostatně konstatuje i komentátor Práva a dobrý znalec sociálně demokratických poměrů Alexander Mitrofanov, má ČSSD i v této čistě etické rovině, která se náboženství připisuje, práce jak na kostele. Autor například připomíná zcela nedávnou zkušenost, kdy strana nemyslela příliš na lidskou důstojnost a svými svalovci nechávala vyvést z mítinku občany, kteří celkem nenásilně nesouhlasili s jejími názory. Právě posílení etického hlediska by našemu politickému životu velmi prospělo - to by se však do oné křesťanské platformy musel přihlásit i středočeský hejtman David Rath. Aspoň z tohoto hlediska a v naději na nějaké projevy v praktické politice ČSSD bychom mohli tento na první pohled dost nejasný počin uvítat.
