Ve chvíli, kdy je tento příspěvek publikován, jsme ještě stále v časovém intervalu, který umožňuje každému občanu České republiky, aby šel volit do Evropského parlamentu. Před pěti lety toho využilo 28 % oprávněných voličů - to jest více než čtvrtina a méně než třetina z celkového počtu. Velká většina tedy dala najevo, že o tyto volby vůbec nemá zájem, anebo že považuje za důležitější jiné věci - třeba odjezd na chatu.
Ale ani mnozí z těch, kteří volit šli, nesplňovali přesně to, co se od nich očekávalo. Nevolili totiž nabídnuté kandidáty s perspektivou jejich uplatnění na evropské půdě, ale rozhodovali se jako v domácích parlamentních volbách podle svých sympatií k určité politické straně. Obávám se, že něco podobného hrozí i tentokrát u oněch vystřízlivělých „vajíčkářů“, kteří svou házecí kampaň uzavřeli slovy, že s vejci končí a jdou volit. Lze tomu rozumět jedině tak, že určitě nepůjdou volit ty, na něž ta vajíčka před tím házeli - to jest nikoho ze sociálních demokratů i když hlavní zášť se u nich nesla převážně jen proti Jiřímu Paroubkovi a Davidu Rathovi.
O takové věci však v evropských volbách skutečně nejde. Každý kandidát tam musí svůj program postavit na výlučně evropských tématech. Jejich prosazení však není možné dosáhnout izolovanými akcemi jednotlivých českých poslanců, ale uplatněním těchto návrhů přes větší mezinárodní celky, což jsou v tomto případě celoevropské kluby společného politického zaměření.
Aby tedy bylo dosaženo účelu těchto voleb, musíme přestat jako na hlavní věc myslet na pojem naší národní suverenity. Ta v onom absolutním - až ikonovém významu, na nějž jsme si tady od roku 1918 zvykli - byla trochu pochybná už tehdy. Neboť jak mohl být plně suverénní dost uměle sestavený stát obklopený uprostřed Evropy velmi nevlídným okolím a opřený jen o deklarovanou sympatii jediné velmoci, která zprvu dokonce ovládala naši armádu?
Netrvalo ani dvacet let a i tato pochybná suverenita vzala za své a v následné německé okupaci už se více než na nějakou suverenitu myslelo na záchranu samotné národní existence. Když pak nastala válka, celá Evropa se umanutě vrhla do předčasného obnovování zcela neosvědčeného versailleského uspořádání mnoha tak zvaně suverénních států, což byl samozřejmě nesmysl, který byl ještě před ukončením války znemožněn sovětským příchodem do Evropy, což se projevilo nejprve v Pobaltí, pak v Polsku a nakonec i u nás… Čtyřicet let komunismu v této zemi pak bylo tím největším opakem národní a státní suverenity, jaký si jen možno představit. A teď se nám z některých míst předstírá jako by celých uplynulých devadesát let Češi měli suverenitu, která je teprve teď ohrožena ze strany Evropské unie, od níž bychom si měli raději udržovat jakýsi izolacionistický odstup.
Zde, jakožto občan země, kde se odjakživa křižují evropské cesty a jejíž hlavní město za svého největšího rozkvětu bylo centrem valné části tohoto světadílu, nemohu jinak než se svěřit právě tomuto evropskému celku, který shodou okolností patří mezi nejkultivovanější a nejcivilizovanější na světě. Strávil jsem krásné chvíle v zemích srovnatelných s naší republikou, ať už to bylo Dánsko či Holandsko, a raduji se, že od doby, kdy k nám proniká vzájemná evropská solidarita spojená s úctou ke společnému kulturnímu dědictví, pozoruji nesporná zlepšení i v životě prostých občanů. Tím lze překonat i různé vážné potíže přenesené sem z jiných světadílů. Byl bych proto šťastný, kdyby tato má slova naplněná tak hlubokou důvěrou v můj evropský domov, přiměla třeba jen desítku těch, kteří ještě váhají, aby se ještě k volebním urnám vydali a správně zvolili ty, kteří za nás budou jednat vskutku evropsky v nejlepších tradicích tohoto kontinentu.
