Sobota 27. června, která je 59. výročím popravy dr. Milady Horákové a tří dalších obviněných z jejího procesu, je v kalendáři označena jakožto Den památky obětí komunistického režimu. Slovo památka by mělo naznačovat, že se připomínají hlavně ti, které komunismus fakticky připravil o život, ať už popravou nebo třeba střelbou či elektrickým proudem na hranicích při pokusech o únik právě před komunistickým terorem.
V poúnorovém období nastaly různé stupně nelidskosti komunistické diktatury, z nichž každý měl své oběti, což už nemuselo být vždy spojeno se smrtí postižených. A právě zde má slovo „oběť“ svůj nezastupitelný význam i pro posuzování celé éry komunismu, což dnes zkoumá několik institucí. Je to jednak pracoviště historiografické, tedy Ústav pro soudobé dějiny Akademie věd České republiky, dále pracoviště policejní, tedy Úřad pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu, a pak zřizovatelsky ne zcela jasný Ústav pro studium totalitních režimů, kde se spolu s naším a sovětským komunismem zkoumá i těsně předcházející německý nacismus.
Zatímco Ústav soudobých dějin Akademie věd zachovává velmi přísnou objektivitu a postupuje při sledování historických faktů poměrně pomalu, v případě Úřadu pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu se zdá, že tato instituce svou práci končí a příliš mnoho nového už od ní asi nemůžeme očekávat. Takže hlavní pozornost se nyní upíná k publikačním produktům poměrně nového Ústavu pro studium totalitních režimů, jemuž byl do čela postaven Pavel Žáček, svým původním zaměřením spíše novinář než historik. Předsedkyní dozorčí rady byla přímo prezidentem republiky Václavem Klausem navržena a volbou ustanovena předsedkyně Konfederace politických vězňů Naděžda Kavalírová. Jinak byl do této rady uzavřen přístup všem historikům a dalším lidem, kteří někdy byli členy KSČ.
Zejména k tomu poslednímu opatření není pro občana, jemuž jde o to, aby o nedávné minulosti získal řádný přehled, příliš snadné zaujmout správné stanovisko, neboť protikomunisticky vyvážený pohled bývalých i současných komunistů na tehdejší dění může objektivnímu pohledu spíše pomoci, než uškodit. A zde opět nastupuje ono slovo „oběť“, neboť obětmi komunistického teroru - a to i v onom pojetí ztráty života - se nakonec stali i mnozí komunisté, dokonce i ti z nejvyššího vedení strany. Mimochodem, právě s popravenými z jejich řad si naše současná historiografie neví rady, zdali je mezi oběti komunistického teroru vůbec může zařadit, když většina z nich, jako třeba Rudolf Slánský nebo Karel Šváb, původně ten nejhorší teror rozpoutala a prováděla. A tak bývají ze seznamu popravených raději vynecháváni.
Podobné tendence se projevují i v onom dnes nejpopulárnějším ústavu Žáčkově, což už přivedlo k rozchodu s ním některé mladé a schopné historiky, jimž jde více o objektivní pravdu než o tendenční zdůrazňování protikomunistického odporu našich lidí, jemuž mnohé jeho oběti rády říkají „třetí odboj“. Jistě, našlo se u nás dost lidí, jimž nástup komunistického teroru i nereálná vize očekávání třetí světové války vtiskla do ruky zbraň, aniž tím ovšem mohli danou situaci jakkoliv změnit. Většinou padli do rukou Státní bezpečnosti, která mnohé akce sama provokativně nastražila a ony potenciální odbojáře včas zneškodnila. Někdy zase, jako u známé litoměřické akce, odbojáři své úmysly předčasně odhalili, což pak stálo příslušné vůdce životy a další zúčastněné desítky let věznění.
Je tedy správné, když se v kalendáři píše raději o obětech komunistického režimu než o protikomunistických hrdinech. Svým způsobem hrdinou byl ovšem i ten, kdo se ke komunistům nedal, a to nejen vstupem do jejich zločinné strany, ale i tím, že odmítl podlehnout nátlakům, jako bylo volání po smrti různých obviněných nebo i podpisy na všelijakých peticích, jako byla třeba anticharta či podobné věci. I z těchto tichých, ale důsledných odpůrců se mnohdy staly oběti a - zde podávám osobní svědectví - za pět let svého věznění jsem právě takové oběti většinou potkával a poznával. Dodnes k nim chovám větší úctu než k těm, kteří chtěli komunisty rovnou zabíjet.
