Vrátím se ještě ke svému poslednímu zamyšlení na konci minulého týdne, v němž jsem po vzoru Václava Havla poněkud bohorovně mávl rukou nad devítiletým normalizačním členstvím nového premiéra v KSČ. Prohlásil jsem sice přihlášku do té strany v každém období její totalitní vlády nad touto zemí za hanebné osobní selhání, ale připustil jsem, že po dvaceti letech by se to mohlo pozapomenout a přihlédnout spíše k tomu, že podle svědectví lidí Fischerovi blízkých je jeho angličtina zcela bezchybná, což, jak se zdá, bývá pro politiky důležitější než cokoliv jiného.
Jenže pak jsem si přečetl článek Marka Švehly v 17. čísle Respektu a musel jsem uznat, že vstup do té strany reflektoval určité osobní vlastnosti, které jdou s člověkem celý život a mohou se projevit i po desítkách let, což u čelného politika nelze pominout. Zde bude užitečné Marka Švehlu poněkud šíře ocitovat. Takže: „Strana jakoukoliv kritiku ostře trestala a k ochraně svých pozic měla jak policii, tak svou vlastní ozbrojenou milici a v zádech pak ruskou armádu. Vstoupit do této partaje znamenalo stvrdit svou podporu této odpudivosti a slíbit poslušnost mravně pokleslým diletantům, kteří tuto “elitu„ vedli. Podstoupit toto rozhodnutí znamenalo mít schopnost klanět se lidem, o nichž nešlo ztratit jediné pochvalné slovo, nebo spolupracovat s kýmkoliv, pokud by to bylo osobně výhodné.“
I předseda naší první polistopadové úřednické vlády Josef Tošovský jednou zcela bez zábran řekl, že na začátku jeho kariéry bylo pro něj samozřejmé vstoupit do KSČ. Patrně si nepovšiml, že pro většinu jeho spoluobčanů to samozřejmé nebylo, a třeba si ani neuvědomil, že ho čeká to, co Marek Švehla tak přesně popsal. Těžko si lze představit, že by se dotyčný v nových poměrech úplně zbavil vlastností, s nimiž vstupoval do svého profesionálního života, že v něm nezůstalo nic z onoho dřívějšího přizpůsobování se zlému, i když mnohé z jeho současných výsledků lze označit za vcelku pozitivní.
Ostatně za jakési svoje stigma označil ve čtvrtečních Lidových novinách členství v KSČ i dosavadní český velvyslanec u NATO a nově navržený ministr pro evropské záležitosti Štěpán Füle. Vymlouvá se, že vstup do KSČ mu v jeho osmnácti letech připadal jako něco zcela přirozeného. Neposlouchal cizí rozhlas, nevěděl nic o nějakých křivdách a bezpráví a tak dále. Ach, ty svatá prostoto! A jak to, že jeho spolužáci, kteří přihlášku nepodepsali, o takových věcech věděli? A jak to, že právě tento politický nevědomec se vrhl na politickou dráhu bez základní znalosti toho, čím jeho národ v minulých desetiletích prošel? A že právě on už teď je a nadále má být mluvčím tohoto těžce zkoušeného národa v institucích, které jeho bývalá rodná strana vyhlašovala za své největší nepřátele a měla na ně namířené své tanky?
Štěpán Füle zdaleka není mezi našimi politiky sám. Ostatně Václav Klaus, který komunistickou legitimaci nevlastnil, se jednou přiznal, že o komunistických zločinech se něco dověděl až v roce 1958 - tedy když mu bylo už sedmnáct let. To prý po jednom zápase v házené ho spoluhráči ze Slavoje Vyšehrad někde v hospodě o tom poučili. Doma a ve škole však byl dnešní prezident před takovým poučením dobře chráněn. Že se ve svých devíti letech nic nedověděl o procesu s Horákovou, to lze zajisté pochopit stejně jako to, když ve svých jedenácti přehlédl proces se Slánským. Ale že si nevšiml Chruščovova odsouzení Stalinových zločinů ve svých patnácti letech, to naše generace, která politiku vnímala už od svých dětských let, těžko chápe.
Pochybuji, že tento pamětnický nedostatek mohou dnešní politici dohnat dodatečnou četbou nebo sledováním dokumentárních filmů v televizi. Měli by tudíž být značně pokornější při přijímání nejvyšších funkcí a trpělivě dokazovat na místech nižších, jak se už z minulosti poučili a jak dalece se sami změnili od dob, kdy vstup do KSČ byl pro ně samozřejmostí.
