Čas plyne jak voda a aniž jsme se nadáli, máme tu výročí lidické tragédie. Nový český film Lidice asi sám v dohledné době neuvidím, a tak spíš spoléhám na několik obšírnějších recenzí, které se objevily v našem tisku. Musím však předem počítat s obvyklým jevem, že jakékoliv umělecké zpracování stroze historických faktů právě od nich odvádí pozornost. Chci-li onu holou pravdu poznat, je lepší pátrat co nejhlouběji a nic si k tomu nepřimýšlet.
Obávám se, že v jistém smyslu se takové historiografické chyby dopouští jeden z historiků, Petr Koura, v příloze Orientace Lidových novin z minulé soboty a přináší jen málo faktů, o nichž bychom byli už někdy neslyšeli, a to dokonce ihned po skončení války roku 1945. Tenkrát se bezprostředně ujal lidického případu Odbor vyšetřování ministerstva vnitra. To sice bylo už tehdy vedeno komunistou Václavem Noskem, ale významné slovo tam měl nekomunista generál Josef Bartík, který měl za sebou velkou odbojovou činnost za obou světových válek. Hned po únoru byl komunisty zatčen a odseděl pět let v jejich věznicích.
Už tato kniha přinesla množství autentických svědectví tehdy ještě žijících pamětníků či přímo účastníků oněch nelehkých červnových událostí z roku 1942, včetně několika svědectví samotného K. H. Franka. Zanechalo to už tenkrát nesmazatelný dojem, že samo protektorátní gestapo podle všech zjištěných indicií muselo být na pochybách, že právě z Lidic byl pachatel atentátu na Heydricha. Celá akce na likvidaci Lidic byla rozjeta nejen s vědomím Adolfa Hitlera, ale i berlínské centrály gestapa.
Horlivostí zejména jednoho kladenského gestapáka pak k událostem 10. června došlo poněkud předčasně a na pražském gestapu strach, i kdyby se po vykonání činu přiznala jeho – byť i z nacistického hlediska – nějaká oprávněnost.
Avšak tím, že k tomu došlo, bylo – jak správně říká Petr Koura – velmi významnou (i když také značně problematickou) pomocí celému československému odboji za 2. světové války. Naši exiloví politici v čele s Edvardem Benešem se rychle chopili příležitosti a rozehráli to, co právě my znamenitě dovedeme, to jest práce propagandistické, které už za první světové války přinesly pro nás znamenité výsledky. Lidice – ač to zdaleka nebyla jediná obec, kterou postihl podobný osud – se staly centrem pozornosti celého světa a obávám se, že skutečná historická pravda tím poněkud trpí až dodnes.
Přesto je nutné uvítat ocenění Věry Míškové v deníku Právo, která náležitě zdůraznila poněkud opomíjené zásluhy scenáristy nového filmu o Lidicích. Je jím Zdeněk Mahler, který vnesl právě do umělecko-historického pohledu na naši nedávnou minulost cenné hodnoty. Bylo proto správné, když knize s původním názvem „Muž, který přežil Lidice“ byla v pražském Luxoru uspořádána důstojná autogramiáda.
To však jen umožňuje nepříliš vítaný fakt, který ve své skvělé recenzi zdůrazňuje Ondřej Štindl z Lidových novin, že totiž současný velkofilm o Lidicích je vlastně typický dvojfilm, v němž lidická tragédie je dějově téměř oddělena od osobního příběhu jednoho muže. Tato oddělená část tak může zůstat na úrovni běžných děl naší i světové kinematografie a dnes k nám hovoří hlavně tím, že se odehrála v oněch neblahých 40. letech 20. století.
- Natáčení filmu Lidice autor: Jaroslav Hodík, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/26/2510/250950.jpg
- Lidice autor: Martina Vicanová, zdroj: Bioscop http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/26/2589/258865.jpg
- Vypálení Lidic autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/27/2615/261479.jpg
