To, co se na nás od páteční shody ekonomických ministrů už několik dnů řítí, by nás opravdu mohlo zavalit a zbavit jakékoli schopnosti udržet si v sobě zdravou míru smyslu a podstaty našich životů. Právě nad tím se musíme střízlivě zamýšlet v každé své životní fázi a stavět i na hodnotách, bez nichž by ten náš život byl podstatně chudší, než když myslíme pouze na jeho čistě živočišnou podstatu.
Zajisté, člověk je ovládán stejnými potřebami jako ostatní živí obyvatelé světa – tedy musí mít potravu a obydlí, musí se rozmnožovat a je ovládán určitou soutěživostí vůči ostatním. To platí nejen o úsilí po nadvládě nad jinými živými druhy, ale případně i nad jedinci druhu vlastního. Člověk má jisté důvody se domnívat, že v přírodě už takové nadvlády dosáhl, k úspěchu však patří i získávání stále většího množství osobního vlastnictví, s jehož pomocí se ti slabší lépe ovládají.
Toto vše platí od nepaměti, zvláštní je, že za posledních pár desetiletí – dnes už dokonce dvou nebo tří staletí – z důvodů ne příliš jasně vysvětlitelných začala lidská populace oproti dřívějším dobám neúměrně početně vzrůstat. Jen za posledních sto let se více než ztrojnásobila, což příliš nezpomalily ani dvě světové války s desítkami milionů lidských obětí.
Nám nezbývá než se tomu divit a přijímat překvapivou populační explozi jako fakt. Zde můžeme jen očekávat, že žádné stromy nerostou do nebe a pokud se má růst počtu lidí nějak zastavit, může se to stát nejspíše nějakou katastrofou. Člověk ji už teď jaksi instinktivně očekává, což se projevuje nejen jeho ekologickými obavami, ale i neschopností odhadnout příští vývoj byť i jen na pár desítek let dopředu. Proto ta neustálá potřeba zkoumat vesmír, kde však ve věci spásy našeho života sotva najdeme nějakou reálnou naději, která by se v dohledné době mohla splnit.
Všechno, o čem tady mluvím, si lidé ať už vědeckého nebo náboženského založení odkládají jakousi hlubokou vírou, že lidský pokrok zaručeně bude pokračovat a lidé se budou mít čím dál lépe. Ono se to zatím jakž takž daří – nejvíce z té živočišné stránky. A po takzvané euroamerické civilizaci se k blahobytu chystají i dosud téměř nespočitatelná množství Asiatů a teď už i Afričanů.
Nechá-li se lidstvo jednoduchými potřebami těchto mas zahltit, jeho úpadek a možná i konec to jen urychlí. Nám – řekněme normálním a kultivovaným Středoevropanům - tedy nezbývá nic jiného, než abychom byli šťastni, že snad do konce našich individuálních životů budeme moci užívat hmotného nadbytku, který potřebujeme pro své sice kultivované, ale přece jen živočišné potřeby. Můžeme však své životy ještě více obohatit nikoliv stále dalším hromaděním zbytečností, ale i tím, co je dáno snad jenom člověku – to jest radostí z krásy.
Tu nám poskytuje třeba příroda či sama schopnost člověka vytvářet a přijímat umělecké a kulturní hodnoty kořeněné často humorem, jehož jiné druhy nejsou schopny. Mezi takové šťastlivce patří až do pozdního věku ti, kteří přišli na to, že třeba chození přírodou je naplní větším množství radosti a krásy, než rychlé projíždění autem nebo trávení času v obchodních centrech.
Přes všechny složité ekonomické teorie si troufám tvrdit, že to nejjednodušší a nejkrásnější lidství bylo vždy v hodnotách, které se daly pořídit celkem levně, pokud jsme je opravdu chtěli.
