Chceme-li posuzovat činy předního českého polistopadového politika, který to dotáhl až na dvě volební období ve funkci prezidenta republiky, nemůžeme nikdy pominout jeho proslulý výrok, že „peníze jsou vždy až na prvním místě“. Možná, že tato moudrost stála i za jeho jiným výrokem – totiž „jen více Kožených“ – který on dodnes nepovažoval za nutné jakkoliv korigovat, i když dotyčný Kožený s podobnou peněžní filozofií se už několik let pohybuje mezi kriminálem a svobodou – to vše v překrásném daňovém ráji na Bahamských ostrovech.
Nad tou filozofií nemohou její – jak by pan prezident řekl – nevyznavači jen mávnout rukou. Není totiž plná shoda v tom, které české přísloví platí více – zda-li to podobné onomu páně prezidentovu, tedy že „peníze jsou nade vše“ či „peníze světem vládnou“ anebo že „peníze nejsou všechno“ nebo že „peníze jsou kořenem všeho zla“. To poslední je mimochodem doslovný překlad patrně původnějšího anglického rčení „money is the root of all evil“.
V běžném životě – a to nejen v naší zemi – můžeme stran peněz pozorovat několik téměř zákonitých jevů. Zaprvé lidé jich chtějí mít stále víc, i když jich mají dost a už ani přesně nevědí, co s nimi. Však se občas dočítáme o různých zámořských haciendách či nejen pozemních, ale i vzdušných dopravních prostředcích v jejich osobním vlastnictví. I tak jim určitě ještě mnoho zbývá a mnozí začínají přemýšlet i o tom, že se v nich osobně může skrývat tu a tam i nějaký ten dobroděj.
Pro běžného občana se však peníze stávají měřítkem jeho hmotné životní úrovně. Ta zpravidla v obecném pojetí zahrnuje pouze trochu zušlechtěné potřeby živočišné – to jest potravu, hnízdo, rozmnožování a péči o potomstvo, v neposlední řadě však i potřebu dosti nebezpečnou, totiž touhu stát se vůdcem nějaké smečky – počínaje vesnicí přes stát až na celé rozsáhlé části světa. Určité znalosti plodů čistě lidského myšlení se většinou za součást životní úrovně považují jen tehdy, dají-li se zužitkovat za peníze. Považovat za součást životní úrovně třeba to, že pro své potěšení umím nazpaměť nějakou delší básničku nebo písničku, nikoho ani nenapadne.
Obecným jevem ve vztahu k penězům je však pečlivé utajování toho, kolik jich opravdu máme, ať už na hotovosti či v přepočtu k určitému hmotnému osobnímu vlastnictví. Z toho mohou vznikat jistá nedorozumění. Potkal jsem v Americe dost lidí, kteří měli auta, domy i perfektní bytová zařízení, ale často neměli pár dolarů v hotovosti třeba na nějakou kulturu. Neuvědomovali si, že takovýmto životním stylem sami sebe do jisté míry ochuzují.
V minulých dnech se stalo něco u nás i jinde dost nezvyklého. Msgr. Tomáš Halík zveřejnil nikoliv hrubé, ale čisté platy, které pobírá jednak jako univerzitní profesor a jednak jako vysoce postavený církevní činitel. Dalo to celkem 30 000 korun, i když on si to pilnou prací dovede trochu vylepšit i honoráři za svou literární činnost. Nicméně, leckde v cizině by za stejné funkce mohl dostat plat až desetkrát vyšší. Důležitou okolností je zde samozřejmě i stránka „dal“, která se u Tomáše Halíka podstatně snižuje o to, že jako kněz nemá rodinu. Já zase realizuji Franklinovo heslo, že „každý ušetřený dolar rovná se dolaru vydělanému“, heslem Sokratovým, že „kdykoliv přijdu na tržiště, shledávám, kolik věcí nepotřebuji“. Takže jsem vždy měl takříkajíc za tři, jak praví jiné naše přísloví o těch, kdo šetří. Oč bych byl chudší, kdybych třeba jen kouřil a popíjel v hospodách. Jiní si zase neuvědomují, že když třeba dědictvím či restitucí bydlí ve svém a neplatí činži, zbývá jim i při všech poplatcích de facto více peněz než prostým nájemníkům. Jmění člověka není určováno jen jeho pracovním příjmem či státním důchodem, jak se to stále velmi nepřesně registruje v hospodářských statistikách, ale i mnoha jinými věcmi, o nichž lidé mluví mnohem méně rádi než o tom, co všechno nemají a co nedostávají.
Já sám jsem tuhle v Akademii věd ČR vzbudil pozornost při diskusi o třetím odboji, nikoliv však věcnými argumenty proti připravovanému zákonu, ale tím, že jsem se postavil proti notorickým fňukalům z řad svých kolegů - politických vězňů, jak nejsou dostatečně finančně rehabilitováni. Nahlas jsem řekl, že můj důchod s přihlédnutím k různým valorizacím za komunistickou perzekuci přesahuje dnes 20 000 korun, ale hlavně, že už jsem stejně jako ti fňukalové několikrát obdržel dost velké částky – naposled loni čistých 100 000 za pět let věznění, kdo seděl déle, dostal více. Dalších 100 000 jsem dostal za vyloučení z vysokých škol. Já vím, dostáváme to hodně pozdě, ale dostáváme to aspoň my, kteří jsme se dneška dožili. Po tomto sdělení jsem pak slyšel, že účastníci s podivem ocenili, že jsem takovéto věci nahlas přiznal. Tak teď jsme s Halíkem dva. Kdyby natolik upřímní byli všichni, přišlo by se na to, že ani my, komunismem postižení důchodci, nejsme na tom tak zle, pokud jsme včas mysleli na zadní kolečka a nikdy nezapomněli na další české rčení, že „bez práce nejsou koláče“.
Komentář Jiřího Ješe pro Český rozhlas 6
- Peníze autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/23/2231/223079.jpg
- Tomáš Halík autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/6/558/55726.jpg
- Výhrady historiků k zákonu o třetím odboji autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/22/2165/216416.jpg
