O hokejové tragédii týmu Kontinentální hokejové ligy Lokomotiv Jaroslavl toho bylo napsáno mnoho. Co si budeme nalhávat, aniž bych se chtěl někoho dotknout, pro média připomínalo téma mrtvých hokejistů naprosté žně. A z nich žijí až do dnešních dní. Jedná se už ale o naprostou nouzi, hraničící s trapností.
Čtenáři se tak mohli například dozvědět, která letuška vyprovázela hráče na jejich poslední cestu nebo že si jeden ze slovenských fanoušků nechal na temeno hlavy vytetovat osmatřicítku. Tedy číslo, které patřilo zesnulému slovenskému hokejistovi Pavolu Demitrovi.
Hodnota těchto informací je naprosto nulová, v podstatě se už vaří z vody a na poslední chvíli se někteří snaží ze smutné události vytřískat další unikátní přístupy uživatelů internetu. Ostatně, posuďte sami. Chybí tak ještě článek o tom, co měli hokejisté v osudný den k obědu, zda měli nějaký „padací“ sen a bude to komplet. Pořád je to ale slabý čajíček oproti hudebním skupinám nebo jednotlivým interpretům, kteří se smrti tři českých hokejistů zhostili po svém.
Je to ostatně už jistý fenomén – jakákoliv smutná událost má odezvu na serverech typu YouTube, kde obyčejní lidé skládají písničky, nahrávají vzkazy, lepí dohromady fotky s hudebním podkresem a nezapomenou přidat zkratku RIP. To všechno má, až na světlé výjimky, jednoho jmenovatele. Nebudu ale předbíhat.
Duo Kazma a Bruno, moderátoři jedné rozhlasové show, lenivostí netrpí. Píseň Sdílím poctu českým hokejistům, jejíž název je odvozen od stránek na Facebooku, které vzdávají hold Markovi, Vašíčkovi a Rachůnkovi, nahráli ještě týž den, co se tragédie stala. Na své rychlosti si ostatně ve své další tvorbě zakládají.
Více než tříminutové video začíná sledem záběrů z utkání, v nichž všichni tři skórovali, a pak už se jde na věc. „Musí tě to zasáhnout, i když nesleduješ hokej, proč tak starý letadla vůbec ještě letěj?“ ptá se zcela vážně Kazma. Píseň záhy nabere až absurdní nádech: „Každodenní problémy ztrácí hodnotu, prachy jsou jenom papírky, na co k životu. Jedinou opravdovou hodnotou je lidskej život, tim si buď jistej, vsadim poslední kilo.“ Naproti tomu Bruno už je s rýmem trochu na štíru, a proto sděluje, že neví co říct a jak se chovat. Nakonec však ze sebe přece jen jedno moudro vypustí: „Začínám přemejšlet nad smyslem všeho bytí, začínám vnímat, že nad hlavou mi slunce svítí.“ Gratuluji.
Ještě lépe se k tomu postavila skupina Arpegi. „Dřív se setměl jejich svět, bylo 14:05 a na Zem padnul stín, JAK-42 s ním,“ zpívá se v písni s podkladem jak z hitu od Michala Davida.
Těch písní je samozřejmě celá řada, chtěl jsem jen ilustrovat, jak snadno může přísloví Mluviti stříbro, mlčeti zlato dostat reálné kontury. Člověk si pak místo tiché piety chvílemi přijde jak na světské střelnici nebo u stánku s klobásou na Václaváku. A z toho mi jde mráz po zádech dvojnásob.
