Nadporučík c. a k. armády Jindřich Lukáš byl podle popisu Jaroslava Haška vcelku slušný důstojník, ba člověk. Dokonce si byl vědom svého češství, ale upozorňoval: "Buďme Češi, ale nemusí o tom nikdo vědět!“
Tak nějak podobně působí situace kolem případné protiraketové základny na našem území. Není to tak dlouho, kdy jsme halasili, jací budeme skvělí spojenci Západu. A co spojenci! Že jsme sám Západ, jeho přirozená a odvěká součást! Drobná míra nervozity se ovšem objevila už v okamžiku, kdy v Praze měla být umístěna Svobodná Evropa. A co když zaútočí teroristé? Raději to dejte jinam, přece nebude v ohrožení sama matička měst. Nic se nestalo, teroristé nechali Svobodnou Evropu vysílat a Prahu vykonávat mateřské povinnosti. Ale ostýnek v srdcích zdejších občanů zůstal. Co všechno se mohlo stát!
Také jsme sice většinově uvítali vstup do NATO, ale krom přirozených odpůrců – komunistů – objevila se i řada jiných, kteří jej zpochybňovali. A když najednou Severoatlantická aliance dala najevo, že očekává plnění spojeneckých závazků, to už se našlo hodně bručilů a protestujících. Jako bychom chtěli říci: „Máte naši podporu, ale jenom tu morální!” nebo podobně jako obrlajtnant Lukáš: “Jsme spojenci, ale nemusí o tom nikdo vědět!” Hlavně ne nepřítel. Mohl by se na nás zlobit. Ostatně my, prostí občané, máme vznešenou výmluvu: vždyť tak mluví i sám pan prezident.
Zdejší vztah k USA lze vcelku definovat asi takhle: mnoho občanů sice rádo popěvuje, jak si trvá na tom, že Plzeň osvobodil Patton, nicméně jejich další postoje k zaoceánským spojencům navozují dojem, že by bylo věru nejlepší, kdyby sice Patton osvobozoval Plzeň, ale osvobozovaní by se v tom čase povalovali někde na pláži v Miami. Pravda, nejen my rádi zapomínáme, že nebýt Spojených států, sežrala by Evropa už dvakrát sebe sama od ocasu jako šílený had, ale to, že tak činí i mnozí jiní, nás z nevděku nevyviňuje.
Tak se to má i s onou základnou. Samozřejmě, víme, že bylo by dobře, kdyby existoval protiraketový deštník. Nicméně ideální by bylo, kdyby byl někde jinde, jeho násadu držel někdo jiný a jiná ruka by jej roztáhla ve chvíli, kdy by začalo jaderně raketově pršet. Ale otevřít by jej ta pracka měla tak šikovně, aby zakryl co nejvíc našeho území. Nejlépe celé. Riziko, že se kdosi pokusí přerazit ten deštník jeho držiteli o záda, nechť nese někdo jiný. Český hlas zní po lukášovsku: "Chraňte nás, ale dejte nám pokoj! My jsme spojenci, ale nemusí o tom nikdo vědět!”
