Divadlo pod Palmovkou obnovilo v říjnu svůj provoz na původní libeňské adrese. V elegantně zrekonstruovaném prostoru uvedlo v režii Michala Langa černou grotesku Spolupracovníci. Tato ironická politická nekorektnost potěší především zájemce se značným historickým nadhledem.
Hrdiny hry jsou spisovatel Michail Bulgakov v podání Ondřeje Volejníka a diktátor Stalin Martina Hrušky. „Když jsme začali zkoušet, tak jsem se o tom člověku, jestli se člověkem dá nazvat, snažil dozvědět co nejvíc. Čím víc jsem se toho o Stalinovi dozvídal, tím více mně běhal mráz po zádech," přiznal Hruška. Jeho slova mnou rezonují, protože Stalin, tak, jak ho drama Johna Hodge předkládá, zde bohužel lidský rozměr má.
Autor, známý scenárista kultovních filmů Trainspotting, Mělký hrob a Pláž, napsal Spolupracovníky před čtyřmi lety a spojil v nich skutečné události se smyšlenými momenty. Právě v nich spatřuji určité riziko správné interpretace, zvláště u později narozených. Z podobného důvodu mne nedávno dráždil experiment Viktorie Čermákové Putin s Biľakem u trezoru, v němž se dotyční politici důvěrně setkávají v ložnici a košatě debatují nad šachovou partií.
Stalin spisovatelem, Bulgakov státníkem
„Na nenahraditelnou tyranii, co bychom si bez ní počali," připíjí Bulgakov během divadelního večírku. Napsal odvážnou hru o Moliérovi a tu mu krátce po premiéře zakázali. Angažován tajnou policií po nocích sepisuje kultu poplatný kus o Stalinově mládí, objednaný k narozeninám obávaného vůdce. Role se ovšem prohazují, scénář chystá na stroji sám Stalin, spisovatel přihlíží a oplátkou od něj dostává nepříjemné státnické úkoly. Stalin se baví, kouří, je žoviální. „Jsi talentovaný třídní nepřítel," říká, když spolu besedují.
Inscenace má dynamický začátek, odehrávající se v bytě Bulgakovových, ti zde skromně vegetují i s nechtěnými spolunocležníky. Scénografie Karla Čapka využívá celé hloubky jeviště a mobiliáře vycházejícího ze skutečného spisovatelova příbytku. Manželská postel vytváří partnerský ostrov, který se nachází chvíli v popředí, chvíli vzadu. Za jejími čely se šikují lidé, režie zapojuje celý kolektiv. K hracím místům patří i skříň. Vizuálně efektní jsou scény vlaku v tunelu a květinářky pod pouliční lampou za drobného sněžení.
Ze společenské grotesky vystupují intimní rodinné obrazy a zní starý jazz. Mimochodem novinku hudebními nápady obdařil přímo její režisér, překvapí zjazzovaná Internacionála. V textu se objevuje důležité téma o tom, jak se nezaprodat, dále motiv neviny a zatýkání, absurdity spiknutí a tzv. sebekritik umělců. „Myslel jsem, že to zvládnu, že jim dám, co chtějí, a zůstanu sám sebou," běduje pobledlý, nefrosklerózou ohrožený Bulgakov, který ve skutečnosti napsal nekonvenční hru o mladém Stalinovi s názvem Batumi.
Nadsázka místo pravdy
Spolupracovníci jsou poctivě vystavěnou kompozicí s dobrým hereckým obsazením, kvalitní jevištní mluvou a vyrovnaným temporytmem (děj místy přechází do divadelní zkoušky Bulgakovovy hry, což průběh scénických akcí oživuje). Dramaturgická volba Spolupracovníků coby otvíráku sezony není většinovou diváckou záležitostí, ale hned 22. října se můžete v Divadle pod Palmovkou přesvědčit o tom, zda vás zákeřný šprýmař Stalin se zádumným intelektuálem Bulgakovem přece jen nepobaví.
Titul je ověnčen Cenou Lawrence Oliviera za nejlepší novou hru a autor si jejího uvedení u nás velmi cení. Manipulace mocných obvykle vnímáme s vážnou tváří, ne všichni se jim dokážou smát. Milostný poměr reality s fikcí záměrně plodí nadsázku namísto pravdy, tak jenom abychom ji uměli dešifrovat.
