Jsou to hajzlové k pohledání a tenhle svět by byl lepší, kdyby na něm nezacláněli. Takže je pro to třeba něco udělat. Zní to jako zápletka „zabijačkového“ thrilleru, ale je to půdorys konverzační a situační komedie o tom, jak rizikové je být šéfem (obzvláště je-li někdo hajzl k pohledání) a co vás čeká, když se chcete z úředníka prodeje, zubního asistenta a účetního rekvalifikovat na vraha. Dávali jim zakouřit a oni jim teď jdou po krku!
Vzorný úředník Nick neměl půl roku sex jinak než se sebou a v lednici má leda tak zapomenutou limetku, neboť nemá čas na nic jiného než makat pod sadistickým buzerantem Harkenem, jenž ho vnadí na postupovou manažerskou pozici, kterou mu ve skutečnosti nikdy nechce dát. Buď mu dál může dělat děvku pro všechno a zkysnout v tomto otroctví navěky, nebo toho arogantního parchanta poslat do penálu.
Účetní Kurt má skvělého šéfa firmy, který ovšem právě potvrdil, že dobrota ještě není zárukou dlouhověkosti, zaklepal polobotkami Louis Vuitton, a podnik tak přešel do špinavých pracek jeho vykoksovaného syna Bobbyho. Ten chce nejdříve vyrazit všechny kriply a tlusťochy, protože jsou hnusný, a začít do přírody vypouštět jedovaté chemikálie (aby vám bylo od začátku jasné, co je to za nebezpečného blbce). Vcelku rychle došel Kurt k závěru, že zabít takového zhulence je čin nejen omluvitelný, ale svým způsobem záslužný.
Z chlapského hlediska by se mohlo zdát, že nejlíp je na tom zubní asistent Dale, který tráví horkou pracovní dobu u zubařského křesla permanentně nadržené doktorky Harrisové (ve srovnání s kterou působí Demi Mooreová ve Skandálním odhalení jako sexuální nedochůdče). Vilně rozepnutý lékařský plášť, informace o tom, kolikrát se včera vyprstovala, a narážky na jeho „ferdíka“ zadupávají Daleovu důstojnost do země. Chce být věrný své snoubence, ale ví, že buď ho tahle máklá coura ojede ještě před svatbou, nebo jí musí definitivně zatnout tipec.
Karty jsou rozdány jasně, ale hra s nimi nebude jednoduchá.
Zabíjí tu někdo za prachy?
Když tohle všechno hypoteticky probrali u piva a uklidnili svědomí tím, že vlastně nejde o vraždu, ale o zabití z nouze, dospěli k rozumnému závěru, že na tuhle fušku sami nestačí a musejí tudíž najmout profesionála. První pokus příliš nevyšel, neboť harašmentem zblblý Dale přehlédl, že po něm pátrá v rubrice On hledá Jeho, a přivedl specialistu na mokrou práci, která nespočívala v topení obětí, ale v čůrání na muže. Za to, že specialista odtáhl s plným močákem, mu zacvakali dvě stovky (pořád lepší než se nechat pomočit od úchyla) a vydali se lovit vraha, který by zvládl tři kousky (dva za plnou cenu, třetí případně gratis) do nejdrsnějších čtvrtí, kde jsou putyky s nejhorší pověstí.
A tady měli kliku, protože si jich všiml ostrý černý týpek Motherfucker, který zrovna vylezl z lochu a původně se tvářil, že by tři těla za třicet litrů udělal, ale pak vycouval jen do role placeného poradce. Jeho metodika je přímočará jako libido doktorky Harrisové: Vražda musí vypadat jako nehoda, šéfy by si měli zabít navzájem, aby nebylo možné vystopovat motivaci (viz Hitchcockovi Cizinci ve vlaku), a začít je třeba detailním sledováním obětí, aby byly odhaleny jejich zvyky a slabiny, na základě kterých se pak upečou dokonalé vraždy. Tímto mazaný koumák Motherfucker splnil úkol, sbalil prachy a vyslal Nicka, Kurta a Dalea do akce, která sice přinese řadu logistických problémů, ale na jejímž konci by měly být tři pohřby a jedna svatba.
Bude to brnkačka…
Ale jak už to v komediích bývá, věci začaly žít svým vlastním, srandovním životem a všechno bylo nakonec jinak. Od toho, aby tohle všechno drželo pohromadě, tu byli zejména scenárista Michael Markowitz (který má natrénováno na televizních komediálních seriálech) a „televizní“ režisér Seth Gordon, kteří promyšleně vsadili na to, že „šéfovský syndrom“ je univerzální stigma a sdílený problém, který je divákovi srozumitelný a blízký, protože v něm nalézá i vlastní plebejskou zkušenost a nedej bože mnohé z toho, co si kdy představoval, ale bál se to prubnout. Možná se na to spolehli až příliš. Ale co funguje v televizním seriálu, nemusí nutně či podobně (pakliže vůbec?) rezonovat ve filmovém solitéru.
Sympatické na Šéfech je to, že nic nepředstírají a na nic si nehrají. Nechtějí být svědomím agresivní společnosti, která je odsunula na konec potravinového řetězce, ale také nechtějí být tak snadnou kořistí jejích nechutně nenažraných predátorů, nechtějí být, čím nejsou, a nestydí se za to, čím jsou – a hlavně od počátku poctivě přiznávají, že nás přišli především bavit. Tak vznikl čistý žánrový snímek, který se přiznaně opírá o jednoduchou, přehlednou a logickou lineární strukturu: Z úvodních představovaček vyplyne ústřední problém, z problému se odvine jeho razantní řešení a toto řešení pak generuje další problémy, které se začínají vymykat kontrole. Jak jednoduché, milý Watsone. Jenomže z takto rozehrané hry (kterou dokáže v pohodě usledovat i relaxující divák lenivě trávící popcorn) lze přece jen vydolovat ještě o něco víc nežli zanechávání intimní DNA z Nickovy řiti na Harkenově kartáčku na zuby, sjeté luxování rozsypaného kokainu v Bobbyho bejváku či šmírování nadržené zubařky, která se za oknem mazlí s párkem (nebo čím).
Jakkoli zvolená linearita odsejpá, je co sledovat a čemu se (občas) smát, hlášky jsou husté (protože tak trochu suplují akci) a komediání feeling je čistý jako jejich trestní rejstřík (prozatím), přece jen vás sem tam napadne, že se mohlo leckde…
… ještě více přitlačit na pilu
A také se o něco lépe vyrovnat s castingem, jehož základ tvoří dvě antagonisticky vyhraněná tria, která si to budou rozdávat, z nichž tím klíčovým by měla být trojice utlačovaných, týraných a ponižovaných, kteří se rozhodnou k brutální akci a začnou hýbat dějem. Ale není tomu tak! Jason Bateman (Nick), Charlie Day (Dale) a Jason Sudeikis (Kurt) totiž, ať se pinoží jakkoli přičinlivě, vypadají vedle svých šéfovských hyen (kterých je plno nejen v práci, ale i na filmovém plátně) jako spíše nevýrazní až mdlí taťkové z televizních seriálů, kterým je trochu problém držet palce.
Paradoxně to může nejvíce platit o Charliem Dayovi, který se snaží snad nejvíce, ale doplácí na tandem s Jennifer Anistonovou, na jejíž sex-appeal v tomhle snímku by se měl vydávat zbrojní pas. Odhalí to hned první záběr a cítí to každý normální chlap, který natěšeně čeká na její příští sekvenci. Každý, kromě Charlieho Daye. Dosadit Jennifer, masturbační sen nepolíbeného teenagera, do role chlípné zubařky bez zábran bylo sice šťastné pro žádostivé oko (přiznejme, že zejména mužského) diváka, ale špatné pro vyznívání příběhu. Neboť většině diváků nebude ctnostný Dale připadat jako oběť, ale spíše jako vůl, který měl Anistonovou chlapsky obtáhnout (když si o to tak koledovala) a sbalit dřív, než to znovu udělá Brad Pitt.
Stejně tak svého parťáka Jasona Batemana herecky válcuje Kevin Spacey, jehož jedinou slabostí je alergie na buráky a věta „musíš mi věřit“, již pravidelně slýchává od své ženy, která pak o jeho narozeninách dá i moulovi Kurtovi. Když stojí tihle dva proti sobě (což se stává poměrně často), vypádá Spacey jako učitel kurzů herectví pro středně pokročilé, na kterých právě dává Batemanovi lekci. A podobné to je i mezi Jasonem Sudeikisem, který rozhodně nemá na zparchantělého Colina Farrela (jakkoli je tento nasáklý koksem od ponožek až po uši).
Šéfové na zabití jsou oddychový letní spektákl, pohodovka na prázdniny, když zrovna začne pršet. Můžete je doporučit utiskovaným kolegům v práci, kteří mají podobné problémy a mohli by přivítat, že tuhle špinavou práci už někdo udělal za ně. Anebo tomu raplovi, co vás v práci od rána do večera buzeruje – aby si dal bacha!
HORRIBLE BOSSES. USA 2011, 98 min., české titulky, od 15 let. Režie: Seth Gordon. Scénář: Michael Markowitz, John Francis Daley, Jonathan Goldstein. Kamera: David Hennings. Hudba: Christopher Lennertz. Hrají: Jason Bateman (Nick Hendricks), Charlie Day (Dale Arbus), Jason Sudeikis (Kurt Buckman), Kevin Spacey (Dave Harken), Jennifer Anistonová (Dr. Julia Harrisová), Colin Farrell (Bobby Pellitt), Donald Sutherland (Jack Pellit), Jamie Fox (Dean Motherfucker John). V kinech od 4. srpna 2011.
