Výstava Obraz a slovo, která až do konce srpna probíhá v plzeňské galerii Masné krámy, připomíná důležité a významné období našeho poválečného umění – tehdy totiž docházelo k intenzivnímu spájení dvou zdánlivě nesourodých elementů. Celým názvem se výstava jmenuje Obraz a slovo v českém výtvarném umění šedesátých let, čímž by se mohlo zdát být řečeno vše, je to ale – naštěstí – trochu složitější. A hlubší.
Ke vzájemnému okukování docházelo již dříve, výrazně se však slovo, tedy písmo, začalo objevovat ve výtvarných dílech až s nástupem avantgard. Najdeme je u kubistů, stejně jako ve futurismu, zvláště pak u jeho ruské větve, pracovali s ním dadaisté, například Kurt Schwitters.
Z druhé strany, tedy té „literární“, kdy slovo či písmo nabývalo vizuální charakter a stávalo se nositelem výtvarného sdělení, stačí připomenout Apollinairovy kaligramy, které ovšem měly své historické předchůdce, vytvářel je již například Francois Rabelais. Dalo by se zde hovořit i o čínské či japonské kaligrafii, a pokud jde o současnost, lze zmínit například kresby básníka Henriho Michauxe či výtvarně-literární experimenty spisovatele Williama Burroughse.
Situace v šedesátých letech ovšem byla přece jen jiná. Především byla ideální pro sbližování obrazu a slova, pro vzájemnou záměnu doposud charakteristických znaků – tedy že písmem se o nějaké situaci sděluje informace, zatímco obraz ji popisuje. Ze strany výtvarníků sílily snahy postoupit dál za pouhé zobrazování reality. Jedním z možných řešení pak bylo redukování obrazu na znak, přičemž by bylo asi namístě dodat, že teorie znaků byla v té době již docela propracovaná řadou filozofů, výtvarníci tedy měli (chtěli-li) k dispozici i teoretické podklady.
Pokud jde o literáty, ti si v té době silně uvědomovali vyprazdňování slova, jeho „neschopnost“ zcela vypovídat. A opět nešlo o zcela novou výzvu, možná jako první se s tímto problémem konfrontoval Arthur Rimbaud, jeho radikální řešení je pak dostatečně známé. Co tedy s tím?
Neslovní Kolář, nečitelný Boudník
Cestu ukázal například Jiří Kolář. Výsledky jeho hledání jsou v Plzni hojně zastoupeny a je tomu velice dobře, protože právě on stál podobným snahám v čele. Kurátorka Alena Pomajzlová přitom výběrem Kolářových artefaktů tuto jeho cestu krásně popsala: od „neslovních“ básní - například uzlových nebo básní složených z oblázků či jiných předmětů a kaligrafických listů - až k jeho daleko známější kolážovité práci s tištěnými materiály.
Podobné tendence bychom nalezli u především básníka Ladislava Nováka. Jak vidno, docházelo zde mnohdy i k prolínání. Tvůrci byli často obojetní nebo - jako třeba Jiří Kolář - básníci, kteří „přešli“ k výtvarnu, nadále, i když by to možná ani nepřiznali, zůstávali básníky, stále báseň psali. To bychom se ale dostali k tomu, co si představujeme pod pojmem poezie, což ovšem přesahuje rozměr tohoto textu…
Jistě zajímavé je zařazení výtvarníků, jako je třeba Václav Boštík, známý především svými filozoficky laděnými oleji či pastely. V Plzni ovšem vidíme výsledky jeho zkoumání výtvarného znaku. Možná překvapivé jsou i „dopisy“ Vladimíra Boudníka, pojednané ovšem graficky a „nečitelně“. Opravdu?
„Slovo je současně obrazem i znakem,“ napsali již v roce 1962 Josef Hiršal s Bohumilou Grögerovou, dva neúnavní experimentátoři z té „literární“ strany, i jejich díla v Plzni najdeme. Jejich výrok potvrzují také obrazy Dalibora Chatrného či, z druhé strany, vizuální poezie Václava Havla (a samozřejmě zmíněného Jiřího Koláře). Záslužné je připomenutí výtvarného odkazu Kolářovy ženy Běly Kolářové, stojící neprávem v jeho stínu – jejich cesty šly sice přinejmenším částečně paralelně, v jejích pracích ovšem zároveň cítíme nadhled, vtip, citlivost.
Vlastně je v Masných krámech, a je to patrné i z krásně vypraveného katalogu, doprovozeného zasvěcenou studií, shromážděn výkvět naší výtvarné scény šedesátých let, za což patří dík pečlivé kurátorské práci, zároveň tato plnost vypovídá o tehdejších snahách výtvarníků i básníků, snahách, jež – soudě podle výstavy – byly nejen zcela namístě, hlavně však přinesly úctyhodné výsledky.
