Jmenoval se Čerwuiš Piošád Mendoza, Pražané ale synovi indiánského náčelníka říkali Červíček. Do českého hlavního města přijel s cestovatelem Albertem Vojtěchem Fričem. V pražských ulicích, neuvyklých na cizokrajnou jinakost, vzbuzoval exotický návštěvník pozdvižení, stejně tak ale kulturní šok zažíval sám Čerwuiš. V brněnské Huse na provázku nyní Fričovy zápisky posloužily jako základ nové inscenace. Na skutečném příběhu vykresluje nejen střet odlišných civilizací, ale i dvojsečnost pomoci a současnou krizi.
Cestovatel, etnograf a botanik Alberto Vojtěch Frič se s Čerwuišem potkal v paraguayské divočině. Český badatel patřil k nemnohým, kteří se o indiánské kmeny nejen zajímali, ale i s nimi žili. „Kteří se tak ‚snížili‘, že se indiánům přiblížili, brali je jako sobě rovné, a dokonce se nebáli tvrdit, že jako vyspělá civilizace se od domorodců, těch ‚primitivů‘, můžeme učit,“ upozornil historik Vladimír Rozhoň v pořadu Historie.cs.
Do Jižní Ameriky se Dlouhý lovec nebo Lovec kaktusů, jak byl Frič také známý, vypravil v prvním třicetiletí minulého století sedmkrát. Ke kmeni Čamakoko, jehož příslušníkem byl Čerwuiš, se vracel opakovaně, dokonce se tu v duchu místních tradic oženil. Syna náčelníka přivezl z vnitrozemí Paraguaye do Prahy v roce 1908.
Hračkami ji nerozmazlujte, bude služkou
Podle Rozhoně zřejmě první indián v Praze vzbudil největší rozruch, nicméně Frič nebyl prvním z cestovatelů druhé poloviny devatenáctého a začátku dvacátého století, kdo se vrátil z výprav v doprovodu domorodého obyvatele. Do Prahy se tímto způsobem dostaly už dvě černošské děti.
Antonín Stecker přijel z Afriky i se sotva desetiletým chlapcem jménem Tiksu. Emil Holub se z první výpravy vrátil se sotva desetiletou bečuánskou (dnes Botswana) dívkou Bellou. „Svěřil ji do péče dam z okruhu Náprstkova domu a vyloženě je instruoval, že má být služkou, takže ji nemají moc rozmazlovat hračkami. Když se vrátil do Afriky, její stopy mizí,“ naznačil další osud děvčete Rozhoň.
Stačilo projímadlo
Čerwuiš se s Fričem vydal na cesty kvůli nemoci, která sužovala jeho kmen i jeho samého, i cestovatel nicméně původně neměl v plánu vzít svého domorodého společníka až do Evropy. Původ choroby odhalil v Praze student parazitologie (kdo konkrétně to byl, se ale neví), potíže způsobovali střevní parazité. K vyléčení stačilo projímadlo.
Laxativum Frič kmeni Čamakoko také dovezl, spolu s vyléčeným a o evropské zkušenosti bohatším Čerwuišem, který ale mezitím prožil v Praze rok. Pražané jeho jméno počeštili na Červíček.
Frič se s Červíčkem ubytoval v nájemním bytě, soužití nebylo hlavně zpočátku úplně idylické kvůli střetu naprosto odlišných světů. Indián se svou neznalostí poměrů dopouštěl různých faux pas. Někdy celkem komických, třeba když se ptal dam, jestli už měly milence, jindy hraničích se skandálem, jako když si chtěl od vídeňského starosty na banketu vypůjčit jeho starostovský řetěz.
Na pivo K Flekům i na přednášku
Čerwuišovi se také často zastesklo po domově. „Čerwuiš měl zase jednou nostalgickou náladu, vypůjčil si z mých sbírek kousek indiánského šminku, oblékl se – vlastně svlékl – do svého domorodého kroje a pokryl své pomalované tělo ozdobami z peří. Usedl před otevřená dvířka rozpálených kamen a potichoučku si zpíval své smutné zpěvy,“ popisoval Frič například v zápiscích, jež vycházely za druhé světové války časopisecky a knižně vyšly po sametové revoluci s podtitulem Z Pacheka do Pacheka oklikou přes střední Evropu.
Později se indiánský princ toulal po pražských ulicích o samotě, cestovatel s ním ale zašel i třeba do hospody U Fleků. A také ho brával na své přednášky. „Díváme-li se na cestovatele devatenáctého století dnešníma očima, tak byli rasisté všichni. Alberto Vojtěch Frič, který žil mezi indiány a psal o nich velice pochvalně, běžně používal taková slova jako ‚negr‘, ‚primitiv‘ a ‚divoch‘. Ale rozhodně z jeho slov to nevyznělo pejorativně,“ podotýká historik Vladimír Rozhoň.
Pomoc je zároveň i intervence
Divadlo Husa na provázku autorskou hru Čerwuiš inzeruje jako výpravu ke kořenům našich představ o vlastní vyspělosti. „Víme, že jsou lidé, kteří naprosto bezskrupulózně exploatovali třetí svět, a na tom se postavila bohatost Evropy, kterou dnes užíváme. Je nutnost si to připomínat, i u nás v Čechách, není to tak, že když jsme neměli kolonie, že se nás to netýká,“ je přesvědčen David Jařab, režisér inscenace a také autor. Fričovy texty dramatizoval tak, aby v nich více vynikla skrytá témata.
Mezi ně patří otázka, jestli je poznávání jinakosti možné, aniž bychom poznávané i sebe nenávratně měnili. A jestli každá pomoc není svým způsobem intervence, včetně té, kterou západní společnost nabízí třetímu světu. „Je moc hezké někomu pomoct, ale jestlipak to nedělá z výšky, z pozice silnějšího, jestli si tím něco nedokazuje,“ podotýká brněnský představitel A. V. Friče Dalibor Buš.
Češi jsou pokrytci, uvědomil si Frič s odstupem
Čerwuiše ztvárnil Dominik Teleky. „Jeden druhému dali do života spoustu nových věcí, nesdělitelných zážitků, které mohou člověka zachránit, ale i zničit v jeho prostředí,“ domnívá se. Frič odstup a jiný pohled, které získal cestováním, vnímal. Napsal, že po návratu do Prahy ho zdrtilo všudypřítomné pokrytectví.
„Viděl jsem najednou národ otroků hrbících záda před nadřízenými a mající jen opovržení a kopanec pro podřízeného. Tížilo mě to milostpaňování a rukulíbání, při kterém si každý pro sebe říká ‚ty mě taky můžeš‘. Teprve po návratu z druhé cesty jsem pochopil, že má vlast zůstala, jaká vždycky byla, ale protože jsem tam žil odmalička, nevšímal jsem si toho. Až když jsem odložil evropské brejle a naučil se dýchat volný vzduch, mohl jsem najednou srovnávat,“ uvědomil si.
Chatrče stavěné na sebe? Nevěříme
„Chudák Čerwuiš. Jaké bude asi jeho setkání s krajany,“ dodal s povzdechem. I pro „Červíčka“ byl návrat do značné míry rozčarováním, vrátit se k domorodému způsobu života nebylo snadné.
„Čerwuišovi jeho spoluobyvatelé kmene nevěřili. Když vyprávěl, že může chodit po vodě, protože zažil zmrzlou vodu, a že si staví Evropané chatrče na sebe, tedy patrové domy, a spoustu takových výmyslů, tak ho vyobcovali z kmene, že je lhář. A až snad teprve někdy ve dvacátých letech, když nad oblastí přelétlo první letadlo, ho vzali zpátky,“ upřesnil Rozhoň.
Hledání léku
Čerwuiše na dalekou cestu, která ho změnila, ať chtěl, nebo nechtěl, dovedlo hledání léku. Ten podle Jařaba potřebuje i současná společnost zasažená environmentální i duchovní krizí a nově zatížená pandemií.
„Je to celé o hledání léku, jak zachránit kmen, a zároveň hledání léku, jak zachránit Evropu, protože ta se někam řítí a tam končí starý svět a začíná nový. A nikdo ani tenkrát nevěděl, jaký bude. Po sto letech jsme také v přelomu, mám pocit, že budeme muset také zaujmout nějaké stanovisko ke světu a nemůžeme se tvářit, že jsme na světě jenom sami,“ obává se Jařab.
Téma krize se prolíná celou sezonou Husy na provázku. Kromě Čerwuiše se odráží i v novince Raději zešílet v divočině, vystavěné na stejnojmenné knize Aleše Palána o současných šumavských poustevnících a textech amerického filozofa Henryho Davida Thoureaua. Na premiéru obě hry zatím vzhledem k protikoronavirovým opatřením čekají.
