Dance Transit.PRAHA.LEIPZIG.DRESDEN je název česko-německé přehlídky současného tance. Během festivalu se představí aktuální taneční tvorba v Praze, Drážďanech a Lipsku a srovnání lokálních scén má přispět k další vzájemné spolupráci. Pětidenní česká část projektu začala 8. února v Divadle Archa. Program zahájili němečtí tanečníci s duetem Pongo Land a české seskupení 420PEOPLE, jež prezentovalo svou nejnovější choreografii Phrasing the Pain, kterou pro ně připravila vlámská choreografka Ann Van den Broek. Večer tedy přinesl zajímavou konfrontaci dvou zcela odlišných děl.
Už když vstupovali diváci do auditoria, stáli na samém konci jeviště zcela nehnutě dva performeři, oba oblečeni jen do spodního prádla. Na první pohled upoutá jejich fyzická odlišnost, jsou každý úplně jiný - jeden je snědý, tmavovlasý a nepříliš velkého vzrůstu (Nuno Lucas), ten druhý je naopak hubený, blonďatý dlouhán (Hermann Heisig).
Tématicky se pro své vystoupení inspirovali Pongo Landem, což je místo v lipské zoologické zahradě, kam návštěvníci přicházejí pozorovat primáty. Probíhá tam antropologický výzkum, při němž je možné zvířata vidět v různých performativních situacích. Stejně tak nechávají i tanečníci divadelní publikum bez jakéhokoliv hudebního doprovodu pozorovat svá těla, která jsou tak rozdílná, a hrají si s jejich podobnostmi i odlišnostmi všemi možnými i nemožnými způsoby. Místy až s dětinskou radostí využívají svých tělesných předností i rozdílů, tančí, poskakují, pobíhají, kroutí se do zvláštních pozic a zkouší, co jim jejich těla dovolí.
Choreografie se z velké části zdá být improvizací, kdy kroky performerů vede spíše intuice. Jejich sebevyjádření je chvílemi zábavné a obsahuje i komediální prvky. U tohoto experimentu se ale bohužel nejedná o dostatečně nosné a silné zpracování tématu, scházela mi solidnější výstavba díla a celkový dramaturgický koncept. Mám-li se přiznat, bylo pro mě těžké udržet pozornost až do konce.
Zcela jinak tomu bylo v případě druhého díla Phrasing the Pain, které považuji za jeden z nejlepších projektů, jež doposud 420PEOPLE představili. Jak už napovídá název, jde o pohybovou analýzu bolesti. Je to studie emocí, jejichž sled člověk chtě nechtě prožívá poté, co ztratí někoho blízkého, ať už za to může rozchod, smrt, nebo jiná forma odloučení. Osoba, která zaplňovala místo ve vašem životě, je náhle pryč. Následuje bolest, kterou zná asi každý, komu odešel někdo blízký. Ztrátou milovaného se mu roztříštilo srdce na milion kousků, zbyla po něm jen hluboká propast a prázdnota. Zákonitě přichází lítost, smutek, bezmoc, popírání situace, pak vztek a agrese…
Expresivní taneční vyjádření Ann van Den Broek staví na rytmizaci a opakování pohybových frází. Stejně tak jako autorka frázuje pocity, frázuje i sekvence a gesta. Postupným opakováním synchronních pohybů se prožívaná bolest stává stále více naléhavou a výjevy jsou postupně až k nesnesení intenzivní.
Velmi silná je sestava tanečníků (Sylva Nečasová, Nataša Novotná, Ombline Noyer, Václav Kuneš, Milan Odstrčil, Štěpán Pechar a Alexandr Volný), každá z těch vyzrálých osobností jako by své pocity ani nehrála, ale niterně je prožívala, pravdivá je i ta poslední slza. Každý z nich se vyrovnává se žalem způsobem, který je právě jemu vlastní, zároveň jako kdyby to celé byl kolektivní šamanský rituál, nějaká abstraktní forma skupinové terapie. Napětí se dá krájet a to, co se odehrává na jevišti, je neskutečně dynamické, autentické a mrazí z toho po celou dobu v zádech. Ten hluboký ponor do zármutkem potrhaných lidských duší je jedním slovem skvělý.
Pražská část festivalu Dance Transit potrvá do 12. února. Poté bude přehlídka pokračovat v Lipsku a na přelomu února a března ji uzavřou Drážďany.
