První návštěvníci si mohli vychutnat pohled na Prahu z vyhlídkové terasy či z restaurace na žižkovském televizním vysílači 17. února 1992. I když měli Pražané stejně jako turisté víc než čtvrt století na to, aby si na věž zvykli a s její přítomností se vyrovnali, dosud se jim to tak docela nepodařilo. I v současnosti budí věž velké emoce stejně jako v době, kdy její stavba v srdci Žižkova začala.
Jakešův prst, raketa a také místo, odkud se každou neděli živě vysílají Otázky Václava Moravce. Tak zná takřka každý žižkovskou věž, která právě jubiluje.
Žižkovská televizní věž rostla déle než sedm let. Tehdejší funkcionáři poklepali na základní kámen v říjnu 1985. Po revoluci byl její osud nejistý. Naplno se projevila nespokojenost s rozestavěnou věží uprostřed města. Někteří lidé se obávali záření, jiným se zkrátka nelíbila a další jí nemohli odpustit, že zabrala podstatnou část Mahlerových sadů a zanikl kvůli ní starý židovský hřbitov. Návrhy na její zbourání či na to, aby byla použita k ucpání Strahovského tunelu, však zůstaly oslyšeny a stavba nakonec pokračovala.
- výška věže: 216 metrů
- výška umístění vyhlídkové plošiny: 93 metrů
- počet výtahů: dva pro veřejnost, jeden služební (maximální rychlost čtyři metry za sekundu)
- počet schodů: 736
I když se stavba leckomu nelíbí, architekt věže Václav Aulický podotkl v rozhovoru pro ČT, že se snažil být při jejím návrhu originální. „S ohledem na to, že je to kontroverzní záležitost, taková stavba v konfiguraci města a panoramatu Prahy, tak se prověřovalo to, jestli takto jednoduchá nebo členitá. Já jsem směřoval k tomu, že je potřeba siluetu rozčlenit. Proto to není jeden tlustý komín, ale tři tenké,“ řekl.
Ke stavbě bylo potřeba 12 tisíc tun betonu a oceli. Konstruktér a statik Jiří Kozák pro žižkovskou věž vymyslel a nechal patentovat metodu spřažené železobetonové konstrukce, nicméně nedostatky období pozdní normalizace měly vliv i na velkolepou stavbu na Žižkově. „Největší problémy byly se speciálními věcmi, například kruhové požární dveře do tubusů nebo samohasicí zařízení do kabin,“ vzpomněl Václav Aulický.
Věž ovšem již zdaleka není ve stavu, v jakém byla v únoru 1992. Během provozu prošla několika úpravami a rekonstrukcemi. Na první pohled jsou patrná mimina. Dílo Davida Černého nazvané Miminka Babies se na věži objevilo v roce 2000, nejprve jako dočasná instalace, později bylo navráceno natrvalo. Na vnější vzhled mělo vliv i noční osvětlení v barvě trikolóry instalované v roce 2006.
Kdo zaplatí vstupné, jež je na české poměry netriviální (230 Kč pro dospělého je cena převyšující vstupné na slavné věže například v Mnichově nebo Vídni), ocitne se na vyhlídkové plošině, jejíž kabiny prošly před pěti lety důkladnou rekonstrukcí. Návštěvníkům je k dispozici také restaurace, která rovněž prošla rekonstrukcí a její součástí je i unikátní hotelový pokoj. Ten nejenže nabízí výjimečný výhled na Prahu, zajímavý je i tím, že je pouze jeden, je v něm manželská postel z koňských žíní a velká koupelna. Noc v ní stojí nejméně 549 eur, tedy asi 15 tisíc korun.
Vicemiss… v soutěži ošklivosti
Negativní náhled na vysílač přitom není jen tuzemskou výsadou. Štíhlá stavba architekta Aulického opakovaně „boduje“ v nelichotivých žebříčcích nejméně vzhledných staveb světa. Když tuto soupisku před pěti lety zveřejnil web americké CNN, dostal se pražský vysílač na čtvrté místo a hůř na tom byly jen megalomanské hotely v Pchjongjangu a Dubaji a Caucescův obří Palác lidu v rumunské Bukurešti.
Z pohledu Prahy šlo ke všemu o sestup; v hodnocení nejošklivějších staveb světa, které před necelými osmi lety zveřejnil australský turistický web VirtualTourist, se totiž žižkovská věž umístila hned na druhém místě – v domnělé škaredosti ji napříč planetou předčila už jen brutalistická budova Morrisova mechanického divadla v americkém Baltimoru.
Věž jde milovat, nebo nenávidět. Nic mezi tím
Mezi zahraničními návštěvníky metropole se přitom nezdá až tak neoblíbená. V hodnocení uživatelů globální turistické sítě TripAdvisor sice mezi pražskými pamětihodnostmi skončila až na 33. místě, z objektů, které ve městě vznikly kdykoliv po roce 1918, ji ale předstihl jen Veletržní palác (a to pouze díky hodnoceným sbírkám Národní galerie) a rotující hlava Franze Kafky od sochaře Davida Černého – čili téhož umělce, jehož černá mimina lezou po trupu vysílače. Tančící dům, jenž bývá naopak vyzdvihován jako vzor moderní pražské architektury, skončil o tři příčky níž.
Žižkovská věž boduje i mezi uživateli Instagramu – Čechy a Slováky nevyjímaje. Podle dat akademika a mediálního analytika Josefa Šlerky patří rozhraní Žižkova a Vinohrad v rámci širšího pražského centra mezi místa, ke kterým se geolokace publikovaných fotografií hlásí nejčastěji; srovnatelná je pražská Letná se svými hipsterskými kavárnami i bary (ty ovšem bezpochyby hrají roli i v případě Žižkova).
Coby vděčný fotografický objekt vysílač předloni doporučoval i populární web Mashable, když pro objektivy svých čtenářů vybíral nejzajímavější pražské destinace. I kvůli věži označil celou metropoli za město výstředností, samotnou stavbu pak za symbol komunistického režimu – a konstatoval, že vysílač není zajímavým fotografickým objektem jen sám o sobě, ale i díky výhledu, který nabízí.
Jako jednu z regulérních metropolitních dominant pak žižkovskou věž zahrnuje také pražská verze map světových měst USE-IT. Ty se snaží (zejména mladému publiku) nabídnout alternativnější možnosti poznávání evropských měst a zpracovává je vždy tým obyvatel daného města. I v případě USE-IT Prague ovšem žižkovský vysílač uvozuje věta: Buď ho milujete, nebo nenávidíte.
