Album Královský večer, jež právě vyšlo, nabízí výběr balad, které Vladimír Mišík natočil v letech 1972 až 2010. Zajímavé pojetí je ještě umocněno autorským výběrem, máme tedy možnost slyšet, co sám Mišík považuje za nejzajímavější. A dodávat, že se jedná o samé skvělé písně, je v případě Vladimíra Mišíka zcela zbytečné.
K tomu všemu je ale dobré doplnit předem jednu důležitou charakteristiku – baladu jakožto žánr je dobře tentokráte vnímat poněkud šířeji, než jak jsme se ji učili poznávat na základní škole. A je tomu jen dobře…
Až na jednu si všech dvanáct písní napsal Mišík sám. Pokud jde o texty, podepsán je pouze pod dvěma, ostatní jsou dílem našich básníků, a ne ledasjakých – Františka Gellnera, Jiřího Veselského, Josefa Kainara či Václava Hraběte (zhudebňoval ale také například Václava Holana či Ivana Wernische), po jednom napsali kolegové Jiří Suchý a Jiří Dědeček.
Mišíkův výběr můžeme, přinejmenším zčásti, vnímat zároveň jako jeho „nej“, jistě sympatické je ovšem zařazení písní, které nejsou tak notoricky známé jako Variace na renesanční téma nebo Stříhali dohola malého chlapečka. Ukazuje se tím – a těžko říct, nebyl-li to alespoň do jisté míry i Mišíkův záměr, je to však jedno – kolik výtečných písní za svou dlouhou dráhu napsal a natočil. O některých (jistě, patří mezi ně obě zmíněné) již snad ani nemá smysl psát, o to větší pozornost si zaslouží ty méně známé. Tak třeba Proč ta růže uvadá z Mišíkova prvního sólového alba z roku 1977. Jiřímu Suchému se podařilo na malé ploše popsat celé drama jednoho vztahu, Mišík pak napsal sice v podstatě velice prostou melodii, jež je však tím působivější, jistě i díky citlivé aranži, kde slyšíme jak hoboj, tak akordeon, ale i nenápadné brumle.
Podobnou skrytou perlou je Noc, zhudebněná báseň Jiřího Veselského. Ten je v písni překvapivě prostý („Zvednutý límec tmy / Dešťové kapky hvězd…“), a opět slyšíme Mišíkovu nekomplikovanou melodii, opět v decentní aranži a opět velice působivou. Celé album se, jak u balad také jinak, nese v poklidném tempu, přesně podle Mišíkova záměru: „Tak mě napadlo: co takhle sestavit kompilaci, ze které by šla pohoda, poklid, a to z textů i muziky? Královský večer tak drží tuhle náladu.“
Náladu drží i delší píseň Královský večer z alba 20 deka duše z roku 1989, jež dala celé kompilaci jméno, dominuje jí „teskný“ altsaxofon, v též vydařené Sadem, lesem, parkem z téhož alba je naopak citlivě použit basový klarinet. Již byla řeč o nápaditých aranžích, které všechny písně ještě umocňují, zajímavé je přitom časté používání „nerockových“ nástrojů, jako houslí, violoncell, dechových nástrojů. I tím se tvorba Vladimíra Mišíka vymyká běžné tradici. Jedním z důkazů je i právě vydané kompilační album Královský večer, v exkluzivní grafické úpravě Karla Halouna.
